Consuela Morávková: Svět objevujeme sami

Consuela Morávková Svět objevujeme sami

Consuela Morávková se narodila v Chrudimi v roce 1944 v rodině zlatníka jako poslední ze čtyř dětí. Otec byl v padesátých letech vězněn, a tak nesměla Consuela studovat. Nedobrovolně, nicméně úspěšně se vyučila soustružnicí. V osmnácti nastoupila jako elévka na Fidlovačku, hrála v Paravanu, dvě sezóny strávila v divadle v Českých Budějovicích, odkud přešla do Divadla EFB, kde působila téměř v každé inscenaci až do své emigrace v roce 1979. Hrála ve filmu, objevovala se v televizi i v rozhlase, známé byly její recitační a písňové pořady ve dvojici s Alfrédem Strejčkem, natočila několik gramofonových desek.

Než jste odešla do USA, byla jste zde slavná herečka, hrála jste v různých filmech, divadle….

Již od dětství jsem se ráda předváděla. Jako nejmladší v rodině jsem byla takový kašpárek. A věděla jsem, jak lidi vést – ne manipulovat jimi, ale vést je, aby se smáli. Měla jsem vždycky radost, když byla legrace, protože jsem si myslela, že to je koření života, a již od dětství jsem cítila, že to je to nejlepší. Podmínky, ve kterých jsem vyrůstala, nebyly nejveselejší. Tatínek špatně slyšel, takže měl potíže s komunikací. Často u nás také docházelo k různým rozporům, ale já jsem měla vždycky tendenci vše harmonizovat, dávat lidi do kupy, do pohody, protože věřím, že bychom měli vychutnávat cenu života.

Herectví a duchovno u mě vždy bylo v harmonii. Již jako děcko jsem třeba pozorovala v noci z okna opilce, jak se pohybují, a přemýšlela jsem, proč nemohou kontrolovat tělo, proč škytají a motají se. Když mi bylo asi pět let, vzala jsem si tatínkův klobouk a sako, které mi bylo až k zemi, tatínkovy holiny, které byly veliké, a přesně jsem dělala všechny pohyby jako ti opilci: klátila jsem se a škytala jsem. Nikdo v rodině nevěděl, že takhle pozoruji v noci lidi na ulici.

Již od dětství jsem věděla, že jsme sami, jestli mi rozumíte? Máme sice maminku, otce, sestry, bratry, ale jsme sami a sami také objevujeme svět! A to mě provází celý život. A víte, co to je? Je to propojení se základní vesmírnou energií! Takže už jako malá jsem vlastně věděla, že zdraví je nejdůležitější. Spala jsem v zimě – nechtěla jsem, aby mi maminka topila, spala jsem s otevřeným oknem. Přikryla jsem se až k hlavě, nos byl studený, ale tělo bylo v teple, protože teplo jsem vytvářela a věděla jsem jak: jako když si představím, že jsem někde v létě, je horko… Pak jsem objevila další věc – komunikovala jsem se zvířaty. Vždycky jsme měli kočky, pejsky, často jsme našli nějakého malého a opuštěného ježka nebo nějakou myšku či veverku a donesli jsme je domů. Věděla jsem, že mám schopnost jim pomoci. Sice jsem nevěděla jak, ale tušila jsem, že ze srdce, z lásky jim mohu pomoci, ulevit v bolesti i tím, že je uklidním, uchlácholím. A věděla jsem, že to prochází ze srdce do rukou. Měli jsme doma klavír, velké křídlo, a když přijeli příbuzní, hned jsem toho využila a vylezla jsem si na něj – a to byla moje první divadelní scéna. Pamatuji si, že jsem lidi pozorovala z klavíru zásadně z energetického hlediska, a tak jsem poznala, jací jsou. Někteří příbuzní reagovali tak či jinak, nechci zrovna říct, že negativně, ale děcko to pozná, jako to pozná i pes. Když jsem například hladila svého psa na bříšku, zjistila jsem třeba, že má dlouhé drápy – už jen ta myšlenka! Pes už samozřejmě věděl, že musí utéct, protože bych mu je ostříhala… Později jsem se naučila, že když mě napadla myšlenka, že drápy opravdu potřebuje ostříhat, změnila jsem ji okamžitě v mysli – vymazala jsem ji, nepokračovala jsem s ní. A tak pes už myšlenku nezachytil – byla příliš krátká, protože já jsem ji rychle přebila něčím jiným, že má třeba hezké bříško. A takto můžeme vlastně měnit myšlenky. Když máme nějakou negativní, můžeme ji úplně přetransformovat do pozitivní! Tak v podstatě kontrolujeme mysl a učíme se to právě tím, že například sedíme dlouho v nějaké pozici, až zjistíme, že už vlastně neklademe žádný odpor, nemáme problém vydržet v této pozici, že to tělo se s ní smířilo. Když máme kontrolu pohybu, máme kontrolu dechu, máme i větší kontrolu mysli. A když máme kontrolu nad myslí, tak máme kontrolu i nad svým vlastním životem! A směr, který si zvolíme, je čím dál tím ostřejší a koncentrovanější. Víme, co je naše mysl, co je naše poslání.

Kdy jste vlastně začala praktikovat jógu?

Od svých sedmnácti let jsem bydlela v Praze. Jednou jsem se náhodou dostala na Klárově do místnosti, kde se cvičila jóga. Bylo to zrovna cestou do bazénu, takže jsem byla v plavkách, ale jejich učitel mi naznačil, abych vešla. Sedla jsem si do pozice, kterou zrovna prováděli. Cvičili jsme různé ásány. V duchu jsem si říkala: vždyť já takhle vlastně čtu knihy, takhle se opřu o chodidla… A tak jsem se našla v pohybu, co tam dělali. Bylo to pro mě vlastně úplně přirozené. Říkala jsem si: „To je asi to, co mám dělat!“ A oni mi říkali: „Co tady děláš, jsi taková mladá?!“ Ženy tam byly tak kolem třicítky, čtyřicítky i padesátky. A to bylo právě ono, protože v téhle době jsem byla velmi flexibilní. Za to mohu vlastně poděkovat své starší sestře, protože mě vždycky chytila, hodila přes rameno, a tak moji flexibilitu pěstovala už od dětství. Tak jsem tedy pokračovala v tom, co bylo mou přirozeností. U jógy mě zaujala i filozofie a disciplína.

Proč?

Protože lidé narození v Býku musí mít nějaký řád.

Během svého pobytu v USA jste se dostala k józe cíleněji a začala jste ji využívat i k léčení klientů…

Je to vždy výměna energie. Pokud se někdo otevře a dokáže přijímat, vždy něco získá. V józe říkáme: „Neměj pochybnosti, důvěřuj.“ Tak vzniká nejhlubší propojení. Uvedu pár příkladů: když mám vizi, že vám třeba leze po rameni pavouk a už se vás skoro dotýká, za chvilku bude vaše tělo schopno cítit dotek chlupaté nohy pavouka! Když se jich nebojíte, tak je vám to jedno, ale když máte strach…? Zrovna tak – když vám třeba mačkám citrónovou šťávu přímo do úst, co dělá tělo? Když si necháte projít hlavou myšlenku a představu, že se to opravdu děje, začnou ústa vytvářet sliny, protože to potřebují zředit. Zrovna tak tělo reaguje, když máme nějakou představu. Lidi většinou odsuzují své tělo a říkají: „Neříkej, že mám pěkné tělo, že vypadám dobře. Podívej, tady jsem přibrala. Potřebuji zhubnout…“ A tak tělo si řekne: „Aha, ona ani nevěří, že bych bylo lepší!“ Avšak když má člověk představu, že chce být flexibilní, tak i tělo je flexibilní! Každý to zná: jste na koncertě, potřebujete si jít odskočit, ale říkáte si: „Ještě dva Mozarty!“ Tak tělo si řekne, že tedy ještě počká. Jakmile se pak blíží přestávka, tak už letíte, protože tělo ví, že už je nabíledni, že už půjde… Je to pravda? Když to zastavíte v mysli, zastavíte i tělo. Když já cestuji, balím celou noc. A druhý den jsem v pohodě! A víte proč? Protože se omluvím tělu! To už je taková komunikace. Mé tělo ví, že tohle normálně nedělám, že mu dávám spánek, dobré jídlo. Někdy taky třeba celý den učím, musím se věnovat více lidem než sama sobě. A tak řeknu tělu, že budeme mít půst. Ono to přijme, a tak vůbec nic nežádá. To je vnitřní komunikace s tělem.

Vaším učitelem byl prý indický jogín…?

Mým učitelem byl Swami Satchidananda, v mládí byl původně povoláním filmař. Jeho učitelem byl Swami Shivananda. Pochází z indické Rikiše.

Vykonala jste pouť po Indii?

Swami Satchidananda učil po celé Indii a my vlastně jen kopírovali jeho putování. Indie mě ovlivnila a prohloubila proces mého růstu. Najednou jsem vše viděla jinýma očima, setkala jsem se s velkou moudrostí a velmi vzdělanými lidmi, viděla jsem ale také hodně lidí umírat na ulici. V Indii musí být člověk opatrný na hygienu. Naši lidé se koupali v Ganze a pili z ní i vodu v domnění, že je svatá, a pak měli obrovské zažívací problémy po celý zbytek pobytu! Já jsem nedělala takové nerozvážnosti, a tak jsem byla v pořádku a bez potíží. Pila jsem hodně a málo jsem jedla, pokud jsem si nebyla jistá, že to bude bezpečné? Procestovali jsme celou Indii, poznali zdejší tradice a viděli, jaký mají vliv na lidi. Jednou jsme dojeli do jednoho ášrámu. Celou dobu nám zdejší lidé říkali, jak musíme být opatrní, až si budeme v chrámu něco přát.  Pracuje tam prý nějaká energie tak, že se lidem plní jejich tužby… Z celého světa, z celé Indie tam stojí lidé dny až týdny frontu. My jsme byli mise, takže nás pustili dovnitř rovnou. Ale znovu nás varovali: „Dejte pozor, je to velice silné!“ Tak jsme vešli a já si přála…

Co jste si přála, pokud to není tajemství?

Celý ten životní zlom po odchodu z Česka, když jsem opustila herectví a začala úplně jinou kariéru v Americe, byl velice obtížný. A tak jsem si přála, abych byla užitečná druhým lidem. Ať už budu psát, učit jógu, hrát divadlo nebo cokoliv budu dělat, abych byla užitečná. Aby mě ten těžký přerod v životě nezlomil.

Nyní můžete lidi krásně sbližovat při lekcích jógy…

Lidé obvykle přicházejí na hodiny jógy se svou karimatkou, lehnou si, dělají si nějaký strečink a jsou odcizení od těch druhých. Ale moje práce – to je vnitřní práce! Nesnažím se nikoho přemlouvat, má vnitřní práce – sugesce – pracuje v podstatě tak, že se mí žáci stanou nakonec přáteli „na život a na smrt“. Jezdí spolu i na dovolené, dělí se o zkušenosti… Já prostě lidi spojuji dohromady. Nebo se lidé třeba rozvedou, mají dítě, ale teď spolu nemluví, děcko se stresuje… Tak je dám dohromady. Já to dělám jakoby bokem jakoby levou rukou, jestli mi rozumíte?

Jóga je také o řízeném dechu…

Musíme kontrolovat to, co máme: svoji schránku – tělo – a zejména pak dýchání. Všechno spolu souvisí. Když se leknete, vykřiknete „ach!“! A zcela určitě se vám rozbuší srdce! Taky proto si hned instinktivně dáváme ruku na srdeční čakru ve středu hrudníku. A když máte radost, tak se takhle zhluboka nadechnete… Takový skvělý pocit máte! Všechno je s myslí propojené! Když je někdo nervózní, dýchá úplně jinak než ten, kdo je v pohodě. Naše schopnost naladit se jako dobré rádio je v tom, že se dopracujeme k větší citlivosti. Takže se pak umíte vcítit do druhého člověka, který má třeba nějaké trápení, a dovedete mu pomoci. Když už tělu něco je, dokážeme ho podpořit v tom, aby usilovalo o vyléčení se. S myslí je to totéž.

Máte teď v New Yorku nějaké jógové centrum?

Nejsem přítel byznysu a úřadování, radši učím v klubech, kde je vše zorganizované a já nemám zodpovědnost. Zato mám větší zodpovědnost za lidské osudy, skoro bych tak řekla za lidský růst. Mám tak větší volnost, nemusím nic kontrolovat a počítat co, kolik… Učím také privátně. Moje soukromá klientela je velká – docházím ráda do rodin, protože v rodinném prostředí se lidi cítí klidnější. A lidé si sami vytvářejí skupiny, protože jim to vyjde levněji a je to i zábavnější mít třeba šest osob pohromadě, pokud se najde místo v bytě. Učím mladé lidi, starší, ale i staré lidi a děti, matku s dcerou nebo matku se dvěma dětmi, manžele… A je hezké vidět spolu dvojice, například manžele nebo milence, protože jejich aura se propojuje, jak si vzájemně přejí, jak se učí jeden od druhého, jak si imponují. Je hezké pozorovat, jak si tím prohlubují svůj vztah, získávají něco dalšího společného. Dřív lidé u nás v Americe žili hodně konzumním způsobem, zvykli si na mačkání knoflíků a na to dostat prostě všechno jako kompletní servis až pod nos. Ale dneska vidíte lidi chodit po ulici s karimatkou. Ono je totiž praktikování jógy tak prosté, jednoduché. A v té jednoduchosti je právě ta složitost. Lidé si stále více uvědomují, že musí o své zdraví dbát, dávat tělu to, co potřebuje: vitamíny, minerály a také se vyhýbat konzumaci masa. Výsledky se dostaví, lidé k sobě mají blíž, jsou zase o kus dál.

Vy se ale zabýváte i stravou a vegetariánstvím…

Člověk má vždy volbu. Když se narodíme, tak nám přece nikdo nedá bůček, ale dostáváme mlíčko po dobu několika měsíců, než začneme něco jíst. Pak se přidá i zeleninka a každý dbá, aby děcko mělo, pokud možno, přírodní ovocné šťávičky. Jsme snad my něco jiného? Obvykle si zvykneme něco jíst, protože třeba kamarád to jí, společnost to jí anebo se to nabízí. Avšak stále máme volbu jíst to, co nám skutečně vyživuje tělo. Nikoho nepřesvědčuji, aby nejedl maso, ale věřím, že pokud by lidé museli jít a zabít ovečku nebo prase a kdyby viděli oči toho zvířete, které má strach a nechce umřít, tak by ostatním zabránili jíst maso. Vždyť to je stejné, jako kdyby jedl někdo nás! Tělo si zvykne na přírodní a přirozené chutě, vždyť co tu všechno je, co nám příroda nabízí za plodiny! A zuby máme proto, abychom žvýkali. Jestliže žvýkáme pořádně, tak se nám jídlo dostane do těla již jako tekutina. Ústa jsou prvním zažívacím ústrojím, a tak bychom již zde měli pití i jídlo hned promíchat se slinami.

Co byste vzkázala čtenářům na závěr?

Každý den si připomínejme, že je svátek. Buďme propojeni s vesmírnou energií, kterou vyhledáváme vždy, když jsme v úzkých.

Ukázka rozhovoru s herečkou a jogínkou Consuelou Morávkovou z roku 2009 v knize rozhovorů Miloše Matuly HVĚZDY EZOTERICKÉHO NEBE II. (Kniha plná zdraví).

Text a fotografie: Miloš Matula

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.

redakce
Články uveřejňované v magazínu Kulatý svět pocházejí ze dvou zdrojů: Články vlastní, redakční, autorské, které píší redaktoři nebo naši partneři pro magazín Kulatý svět. Texty jsou duševním vlastnictvím každého autora, proto je volně publikují kdekoliv dle jejich uvážení. Tyto články jsou označeny tagem Originální článek. Tvůrci článků mohou mít uvedenou svoji charakteristiku v odkazu Autoři. Články převzaté z webových stránek, sociálních sítí apod. Vždy uvádíme autora a zdroj textu.
avatar
  Odebírat  
Upozornit na