Povinnosti dítěte vůči rodičům

Povinnosti dítěte vůči rodičům

Souvislost mezi osobní cestou člověka a povinností dítěte vůči rodičům. „Kdo jsem, kam jdu a proč? Jaký smysl má můj život? Mám právo žít svůj vlastní život? Kde jsou hranice povinností dětí vůči svým rodičům? Jsem nesmírně vyčerpaná službou matce/otci. Cítím z jejich strany silnou manipulaci a potřebu mít absolutní moc nad mým životem. Cokoliv pro ně udělám – je stejně špatně. Vděčnost z jejich strany neexistuje. Radost ze života mě opustila před mnoha lety.“

To jsou otázky a povzdechy mnoha klientů i klientek z mé praxe. Jak to tedy má být správně? Nepostarat se o stárnoucí rodiče nám přijde vesměs nepřijatelné a věnovat jim značnou část našeho produktivního a osobního života nás děsí. Trápí nás výčitky svědomí, že nás vůbec napadlo zaváhat nad společensky jasně danou samozřejmostí. Vždyť nás rodiče vychovali, dali nám to nejlepší do startu našeho života. Teď je jednoznačně očekáváno splacení za vložené. Je tedy rodičovská péče na dluh? A je to tak správně? Co to jsou příbuzenské vazby a jaké povinnosti z nich vyplývají?

Nejprve bych ráda popsala cestu člověka. Co to vlastně ten člověk je a odkud pochází? Proč tu je a kam půjde po smrti? Jaký význam má vlastně lidský život?

Vezměme to od původu. Už v Bibli je psáno, že člověk pochází z Ráje. Ráj je nesmírně širokou oblastí nacházející se v obrovské výši nad námi a je obýván čistými, ničím nezatíženými lidskými duchy různé zralosti. Vlastní původ člověka jako lidského ducha je v té nejnižší (k nám ve fyzickém světě nejbližší) vrstvě této sféry. Lidský duch byl stvořen jako nevědomý. Takové duchovní semínko, jakési duchovní miminko. Nevědomý, nezralý, tedy velmi, ale opravdu velmi vzdálen možnosti pocházet z Božské říše nebo dokonce být samotným Bohem. To by musel být Bůh opravdu velmi nedokonalým, což je z principu jeho majestátu předem vyloučeno. Člověk má však v sobě jiskru Božské síly, takový plamínek, který ho stále pohání v touze po vývoji. Jiskra však není a nemůže být ani tou nejmenší částečkou samotného Boha.

Pod touto širokou duchovní oblastí leží další světy, které jsou hutnější, chladnější a tím i pomalejší. Jsou to světy hmotností různé hutnosti, které jsou obklopeny rovněž dalekosáhlou oblastí, která je domovem pro rozličné skupiny bytostí, které tyto hmotné světy neustále formují, udržují, ochraňují a rozvíjejí. Z nejnižší části této bytostné sféry plné živoucích proudů, určených pro hmotný svět, pocházejí duše zvířat. Ty se noří do hmotných světů stejně jako lidé, za účelem vlastního vývoje.

Celou tuto nejtěžší a nejhutnější část stvoření (stejně jako i další části) udržuje v chodu jeden z fyzikálních zákonů – zákon pohybu. Tak i lidský nevědomý duch, podléhaje tomuto zákonu, touží po vlastním vývoji. Bůh mu toto jeho přání z lásky splnil stvořením světů k tomuto účelu určeným. Ještě nevědomý lidský duch tak dostal k dispozici „školní prostředí“. Teprve zde mohl začít vlastní vývoj vyzrávání až k plnému sebeuvědomění. Tlak a hutnost prostředí to umožnily. Nezralý lidský duch tedy při své první pouti opouští Ráj a klesá směrem dolů. Postupně se obaluje rozličnými záhaly, které jsou stejného druhu jako oblasti, kterými cestou prochází. Každá vrstva záhalu je hutnější a těžší než byla ta předešlá, a to umožňuje duchu stále více klesat. Tady se setkáváme s dalším základním fyzikálním zákonem – zákonem tíže. Během této cesty se z vlastní vůle přiklání putující ještě nezralý duch buď k mužskému pozitivnímu, tedy energickému a expanzivnímu směru, nebo ženskému negativnímu niternému udržujícímu směru působení. Který směr je jeho vlastnímu založení bližší (více ho zajímá, láká, vzbuzuje touhu po poznání), ten si ho také přitáhne a určuje jeho další směřování. To je důsledek dalšího fyzikálního zákona – zákona stejnorodosti. Tímto rozhodnutím je pro něho už dopředu položen základ pro konkrétní pohlaví ve fyzickém světě. Lidský duch se stále více blíží k cíli své cesty – k pozemskému světu. Před vlastním vstupem do fyzického světa už má na sobě několik energetických obalů různého druhu, které po cestě nasbíral a které označujeme duší. Duše je tedy lidský duch obalený všemi nutnými obaly kromě toho posledního – pozemského těla. Jakmile se duše s duchem uprostřed zrodí do fyzického těla, stává se pozemským člověkem, buď ženského, nebo mužského pohlaví, podle svého vnitřního zaměření, ke kterému se na počátku své cesty rozhodla. Toto počáteční rozhodnutí lidského ducha zůstává neměnné po celý čas jeho existence ve všech úrovních bytí, tedy jak ve fyzickém, tak i v záhrobním světě. Lidské tělo je pro lidského ducha ochranou a nástrojem, kterým se ve fyzickém světě může projevovat a které mu umožňuje ukotvení v této nejhutnější oblasti na předem vytýčený čas. Zde člověk svým působením a uplatňováním svobodné vůle vyzrává. Pod tlakem svého okolí, překonává neustále nějaké překážky, prožívá hluboký a široký význam smyslu spravedlivého přijímání a dávání. Jeho nitro, tedy pod všemi obaly skrytý duch – naše vlastní Já, se činorodým a myšlenkovým pohybem ve hmotnosti takto neustále více a více prožhavuje. To vede k postupnému uvědomování si sebe samého. Lidský duch však ve hmotném světě nutně podléhá dalšímu jejímu přírodnímu zákonu – zákonu proměny. Ten zajišťuje pravidelné střídání zrození, zrání a rozpadu. Díky tomuto zákonu lidské duše plynule přecházejí mezi úrovněmi fyzického světa a sférou jemnější hmoty – záhrobím. V záhrobním světě je duch zbaven těžkého fyzického těla, a to mu umožňuje lehčeji chápat a prožívat. Duše v něm rychleji vnímá své nedostatky a má potřebu na nich pracovat. To jde zase nejlépe v pozemském světě. Tak se opakovanými zrozeními duch stále něco učí, zápasí se svými chybami a slabostmi, a tak postupně dozrává ve vědomého a sebeuvědomělého lidského ducha. Jeho úkolem je, po zvládnutí „celé učební látky“ rozložené do mnoha zrození, hmotný svět nakonec trvale opustit a navrátit se zpět do Ráje. Vrací se však už ne jako nevědomé duchovní seménko, ale jedinečný, plně sebeuvědomělý, zralý lidský duch = osobnost. Duch už ničím nezatížený – od všech chyb zcela oproštěný, který ve svém domově bude platným členem společenství podobně zralých duchů, které již v této sféře radostně a vědomě působí.

To je tedy úkol člověka. Přichází jako nevědomý. Na zemi a v jejím okolí se vyvíjí až k plné zralosti a opět odchází. Všimněme si, že lidský duch stojí sám a není na nikoho vázán. Je samostatný – individuální. Má své konkrétní úkoly, svůj čas pro vývoj – nikde žádní příbuzní. Příbuzenské vazby a vztahy vymysleli až lidé ve fyzickém světě pro pořádek a přehlednost civilizovaného světa. To by až tak nevadilo, kdyby přitom člověk nepouštěl ze zřetele vyšší záměr každého jednotlivce. Uvědomme si, že ve skutečnosti jsme si z duchovního pohledu navzájem zcela cizí. To platí po celou dobu cesty shora dolů až k branám nejhrubšího fyzického světa. Po úspěšném dozrání ve hmotnosti a jejím opuštění, člověk stojí jako samostatný duch bez vazeb na ostatní a je naplněn láskou k Bohu, celému stvoření a každému lidskému duchu bez rozdílu. Láska, kterou pociťuje, však nemá nic společného s pojmem, kterým se na zemi dnes láska označuje. Je to láska bez změkčilosti, obsahující soucit, vnitřní čistotu a absolutní spravedlnost. Láska, která neplní druhým rozličná přání na požádání, ale vždy jen, jsou-li tato přání prospěšná k jejich vzájemnému duchovnímu vývoji.

Abychom se tedy mohli za účelem vnitřního vývoje do pozemského světa opětovně narodit, potřebujeme k tomu ochotné rodiče. Nejlépe takové, kteří se kromě zplození budou věnovat i výchově dítěte a péči o zdárný vývoj jeho těla. Je totiž třeba dítě včas připravit na vše, co ho na zemi může čekat. Na vlastní přání v našem dítěti vstupuje do tohoto světa zrající duch, aby zde pracoval na svých úkolech a slabinách, aby prožíval radosti i strasti. Není to tedy žádná absolutně čistá duše bez minulosti, jak se často poukazuje. Lidský duch před vstupem do fyzického světa prochází fází zapomínání. Bez této fáze by nemohl plně vnitřně prožívat, a tím se učit. Vzájemná láska rodičů a dětí je přirozená a pomáhá ve vývoji každému zúčastněnému. Lidský duch resp. duše přichází do dětského těla přibližně v polovině těhotenství. Tehdy vzájemně přitažlivá záření vyvíjejícího se dětského těla v lůně matky i přicházející duše natolik zesílí, že umožní duši do těla vklouznout a zakotvit. Duch pak v dětském těle dlouho čeká, než jeho pozemský obal dozraje a on bude moci plně rozvinout své působení. K tomu dochází obvykle mezi 13. až 17. rokem s rozvinutím pohlavní síly. Pohlavní síla však není totéž, co pohlavní pud. Pohlavní síla je schopnost duchovní tvořivosti. Je to TO, co dělá lidského ducha, lidským duchem. Pohlavní pud se váže pouze na tělesný projev fyzického těla, tedy pouze nejhrubšího obalu, nejvíce vzdálenému od lidského ducha schovanému uprostřed. Teprve s rozvinutím pohlavní síly lidský duch přebírá plnou zodpovědnost za všechny své činy, myšlenky a slova. Tehdy z duchovního pohledu končí také výchovná povinnost rodičů vůči dítěti. Dítě dorostlo a stává se plně zodpovědným člověkem. Od teď je dobré směřovat výchovou usměrněné dítě k osamostatnění i pozemskému. Žádné zbytečně dlouhé „mama-hotely“. Směřujeme dítě k soběstačnosti, zodpovědnosti, pracovitosti, aby se dokázalo uplatnit ve všech směrech života. Jakmile to bude možné, pouštíme ho z rodného hnízda a pokračujeme v úkolech svého vlastního života. Epizoda společného života a služba jednoho druhému skončila.

Každé dospělé dítě vrací rodičovskou lásku na svých vlastních, adoptovaných nebo jinak svěřených dětech a oni zase na těch svých. Do rodin nás navzájem přitahuje stejnorodé zaměření a pouta minulosti z různých důvodů. Ta pouta mají určitou příčinu i dobu trvání. Nejsme zde ve většině případů pro radostné příbuzenské vztahy a svazky. Jsme zde pro vlastní vývoj ducha ke zralosti a až potom jako pomocníci pro vyzrávání ostatních. Pokud dítě dostane v rodině správný návod na život, jsou mu vštípena pravidla mravnosti a je vedeno k rozvíjení citového vnímání, pak má vesměs takové dítě přirozenou touhu o rodiče se postarat. Nejprve však zjišťuje, je-li to správný krok. Jestli jeho pomoc je skutečnou pomocí. Zjišťuje jaká je Vůle Boha – Otce (pak to totiž rodičům přinese vhodné prostředí a situace pro jejich vlastní uzrávání). Pokud však Vůle Stvořitele bude opačná (rodič potřebuje projít ještě nějakými trampotami, bolestmi, setkáními apod., aby byl jeho duch tímto prožíváním správně rozvinut), pak dítě nezasahuje do té doby, než k tomu shůry dostane pokyn. To je smysluplná vzájemná pomoc, pro vývoj. Samotní rodiče musí také počítat s tím, že zestárnou. Mají povinnost se během života na to co nejlépe připravit. Jakákoliv pomoc ze strany dítěte vůči rodičům má být chápana jako dobrovolná, a také tak ctěna. Je to „bonus“ z lásky. Nejde o zákonnou povinnost a nesmí být jako taková chápána a vymáhána.

Nejsme zde proto, abychom si plnili navzájem kdejaká přání, ale abychom si vzájemně prospívali na cestě vzhůru. To však často přináší zcela jiné postoje, úkoly a činy, než jaké by se druhým lidem zrovna líbily nebo byly podle mínění okolí, žádoucí. Žádné vrtochy lidí, byť těch nejbližších, nás nemají odklonit z cesty vlastního vývoje a pomoci bližním k témuž. To lze zdárně zvládnout jen tehdy, jsou-li naše přání a činy v souladu s Vůlí Boha – Otce! Každý lidský duch už ze své podstaty původu jako jediný ve stvoření má právo svobodné volby. Toto právo je neodejmutelné a člověk ať chce nebo ne, tento dar nepřetržitě používá a musí používat. Každé rozhodnutí, sebenepatrnější i závažné však s sebou nese předem dané následky. To je další přírodní zákon – zákon akce a reakce neboli zákon zpětného působení. Svobodně se můžeme rozhodnout pro nějaký směr, ale je třeba počítat s tím, že následky jsou pevně navázány na ta která rozhodnutí, podle jejich povahy a druhu. Pokud se chceme rozhodovat správně, a k tomu by měl každý člověk chtít postupně dospět, potřebujeme se naučit rozlišovat potřebné od nepotřebného. K tomu nám slouží vlastní cit, to nejvyšší v nás, hlas našeho ducha, naše skutečné Já, které přišlo z duchovního domova. Tento hlas je nazýván hlasem svědomí. Není to hlas rozumu, který jakožto hmotný nástroj ve fyzickém světě, je pevně navázán na prostor a čas. Není tedy z podstaty svého původu schopen chápat nic z toho, co jej původem převyšuje. Není to ani pocit, nejsou to ani emoce. To vše patří k rozumu, tedy pozemskému. Cit je jasný, jednoznačný, většinou tichý hlas, který se vyjadřuje pouze „ano“ nebo „ne“. Všechny ostatní slovní doprovody jsou z rozumu. Naučíme-li se svůj cit vnímat a poslouchat v každém okamžiku našeho bytí, máme vyhráno. Naše přání, naše volby rozhodnutí začnou samočinně splývat s Vůlí Boží (s Vyšším záměrem), která je pro lidského ducha jediným ukazatelem cesty domů do Ráje. Ukazatelem cesty k čistotě, bez níž nejsme schopni vůbec hmotnost opustit. Jakákoliv vazba nás natolik svazuje a tíží, že pak nejsme schopni stoupat a zůstáváme zde ve hmotnosti napospas svému osudu. Hmotnosti, která na rozdíl od Ráje, spadá pod zákon proměny. Pokud se lidský duch včas neodpoutá, propadá společně s hmotou rozkladu.

Každý zde máme úkoly, na které je potřeba přijít, a ty splnit. Přitom máme dbát na mravní kvalitu našeho života v myšlenkách, slovech i činech. Dbát na rozvoj dobrých vlastností a špatné přeměňovat v opak. Naší prací má být neustálé zjišťování, co právě teď mám a smím udělat, aby to bylo v souladu s Vůlí Boží. Je to pro nás záchranné lano ze zmatků doby. Nechme se jím nést vzhůru. Nedopusťme, aby byl tento pozemský život promarněn a růst se nekonal. I kruh inkarnací (které slouží v pozemském světě k našemu uzrávání) má určité hranice, a ty se blíží. Náš sebeuvědomělý život teprve začíná.

První přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš mít jiných bohů mimo mne.“

Jasněji to být řečeno ani nemůže. Důležitější než zjišťování Vůle Boží tedy nejsou ani rodiče, děti, práce, moc, peníze, vlastní přání atd.

V tom spočívá neskonalá láska Boží, která nám přináší návod pro naši jedinou možnou cestu k záchraně a návratu domů.

Regina Říhová, www.zivotemkezdravi.eu

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.

redakce
Články uveřejňované v magazínu Kulatý svět pocházejí ze dvou zdrojů: Články vlastní, redakční, autorské, které píší redaktoři nebo naši partneři pro magazín Kulatý svět. Texty jsou duševním vlastnictvím každého autora, proto je volně publikují kdekoliv dle jejich uvážení. Tyto články jsou označeny tagem Originální článek. Tvůrci článků mohou mít uvedenou svoji charakteristiku v odkazu Autoři. Články převzaté z webových stránek, sociálních sítí apod. Vždy uvádíme autora a zdroj textu.
avatar
  Odebírat  
Upozornit na