Prázdninové toulky a cákání v jezeře odvál čas, děti opět zasedly do školních lavic, přivykly opětovně novému režimu a my, prodírajíc se spadaným barevným listím, pomalu upínáme myšlenky k nadcházejícím svátkům.
Je čas se zastavit, i když tomu bývá často před Vánoci naopak kvůli vysokým nárokům, které na sebe klademe. Vánoce tak někdy ztrácí tu lehkost a pohodu, kterou si zaslouží. Letní aktivitu střídá zimní klid. Klid, který v někom může vzbuzovat i samotu, která je především v období vánočních svátků umocněna všudypřítomným kultem rodiny a pospolitosti, který se na nás valí ze všech stran, proto se nezastaví – musí se hýbat, aby ji ze sebe setřásl, aby ji shodil jako něco nechtěného, co ho tíží na bedrech jako kámen. Samotu navzdory davům prodírajících se kolem s očima upřenýma k zemi a kamennými výrazy ve tvářích. Samotu navzdory rodině kolem něj, která slyší, ale neposlouchá a nevnímá. Samotu navzdory přátelům, kteří poslouchají a vnímají, ale nerozumí. A tak má ten bod uvnitř člověka, ta duše, ten on, to já svíravý pocit, který ho může pohltit, kterému se může poddat. Nebo proti němu bojuje. Nebo ho zkusí vytlačit. Filmem, hudbou, sklenkou něčeho ostřejšího… Ale taky ho můžeme sledovat. Někdy zmizí dříve a někdy později, aby se zas opět vrátil, protože tohle je rovnováha. Život je rovnováha a houpačka zároveň. Jak praví hermetická filozofie:
„To, co je dole, je stejné jako to, co je nahoře. A to, co je nahoře, je stejné jako to, co je dole, aby se uskutečnila zázračná díla jedné jediné věci.“
Nemůžeme to popřít a nemůžeme se tomu vyhnout. Ale můžeme to sledovat jako film, jako příběh. Udělat krok zpět, třeba i dva. Uvědomit si něco takového je naprosto osvobozující. Odpadá otázka dělání něčeho proti něčemu. Není potřeba dělat nic. Jen sledovat bytí. Jen být.
Autor: Monika Burešová
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář