Obraz popravování v Číně

Historický obraz popravování v Číně

„Člověk se stane člověkem, až přestane zabíjet.“ (Francois Perrroux)

Katovské umění zabíjet bylo v Číně povýšeno na nejvyšší možnou krutost a zvrácenost. Od pravěku patří Čína mezi významné oblasti prvotního formování současného člověka a nejstarší centra světové civilizace. Tato podivuhodná země dala světu mnoho dobrého a nad znalostmi a dovednostmi jejích obyvatel zůstává i dnes rozum stát. Čínský přínos do celosvětové pokladnice významných objevů a vynálezů, které nám dodnes usnadňují a někdy i ztrpčují běžný život, je nezměrný. Výroba papíru z drceného dřeva, produkce porcelánu z kaolínu, rozšíření střelného prachu a používání kompasu – to vše postavilo Říši středu před tisícovkami let mezi nejvyspělejší starobylé kultury. Ale také knihtisk, hedvábí, píst, padák, zápalky, visutý most, plastické mapy, vrtule, seismografické přístroje, trubkový telefon, kolovrat, vodní hodiny, soukolí, vrtné soupravy, papírové peníze, akupunktura, počítací hůlky, mapa severní oblohy, odlévání železa, stroj na spřádání konopí…a tak bychom mohli v tomto výčtu ještě dlouho pokračovat. Je nemožné říci, který ze stovek objevů a vynálezů je nejdůležitější, jedno je ale jisté – staří Číňané byli mnohem vzdělanější, nežli si někdy dnes myslíme. Bohužel, pro celou čínskou historii je příznačné také hledání co nejstrašnějších a nejodpudivějších postupů k ponížení, degradaci a potupení lidského individua, končících jeho usmrcením. Umění zabíjet zde bylo povýšeno na nejvyšší možný stupeň, mělo svá pravidla, své způsoby a techniky, své vynálezy a inovace, nepostrádající originalitu a pestrost. Čínské metody mučení jsou známy svojí vynalézavostí a jsou chápány jako svébytné umění, přičemž v některých případech se prý kat odsouzencům omlouval, že jeho umění je ještě nevalné a není hoden je takto potupně popravovat, a ti kata naopak chválili, že jeho mistrovství je obecně proslulé, a naopak jim to bude ctí. Pro Číňany bylo důležité, aby poprava probíhala především krutě, protože muka byla podle jejich názoru neodmyslitelnou součástí trestu.

Na celém světě, ve všech možných jazycích, byly napsány stovky děl zabývajících se trestem smrti a tím, co mu bezprostředně předcházelo. Je nutno připomenout, že mučení před vlastní popravou bylo rituální zvyklostí v obdobích vývoje lidské společnosti ve všech dobách a kulturách – anticko-římské, byzantské, egyptské, latinsko-křesťanské, židovské, islámské, incké aj., přežívající v některých částech světa dodnes. Tak jak se projevovala čínská „preciznost a originalita“ ve všech oblastech lidské činnosti, další text nám je představí v jiných podobách.

Krysa ve službách čínských katů

„Zpřísňování trestů je jen marným pokusem omezených hlav, terorem si vynutit úctu k zákonům. Přitom je možno pozorovat, že země, v nichž jsou tělesné tresty nejhroznější, jsou zároveň zeměmi, kde jsou tyto tresty nejčastějšími.“ (J. J. Rousseau)

Jedním z nejhorších mučících prostředků je překvapivě krysa. Nahý odsouzenec poklekne, skloní záda k zemi a poté je přikován okovy kolem zápěstí, kotníků a krku. Do většího hrnce s malým otvorem ve dně je vstrčena krysa, která se ještě předtím nechala několik dní vyhladovět, aby byla divočejší. Pak je hrnec s otvorem přiklopen odsouzenci na sedací část těla a upevněn silnými řemeny tak, aby hermeticky přiléhal, a byl všude dobře utěsněný. Poté se do otvoru v hrnci zasune rozžhavený pohrabáč. Krysa bude dělat vše pro to, aby unikla jeho horkému konci a oslňujícímu světlu; začne zmateně pobíhat, uskakovat a šplhat po stěnách hrnce i těle odsouzence. Toho to bude zprvu jen lechtat, ale pak ho krysa začne škrábat a kousat svými ostrými zoubky v zoufalé snaze najít únik přes rozdrásané a zkrvavené maso. Jenže zejména v prvních okamžicích zmatku únik nenalezne. Šikovné a vytrvalé pohyby pohrabáče v katových rukách jí neustále pronásledují, ohrožují, ožehávají srst. Také řev a cloumání odsouzence zvyšují paniku zvířete a ke všemu se připojí ještě opojná chuť jeho krve. Pod mučivými doteky žhavého železa a rozjitřená bolestí svých popálenin nakonec krysa objeví jedinou možnou únikovou cestu. Začne si hrabat jakousi ochrannou chodbu v odsouzencově řitním otvoru a pronikat do jeho těla, svými drápy a zuby cestu freneticky rozšiřovat a ve snaze uniknout nepoleví. Zemře uštváním stejně jako odsouzenec, který po půl hodině hrůzných muk zemře vykrvácením, nebo spíše nesnesitelným utrpením a šílenou bolestí.

Veřejné čtvrcení pro potěšení diváků

„Žádný trest nemá být spojen s ponížením a nemá mířit k užitku toho, kdo trestá, ale k prospěchu republiky.“ (Seneca)

Zprávy o veřejném čtvrcení v Číně pocházejí ještě ze začátku 20. století. V roce 1926 byl německý kriminolog Robert Heindl přítomen veřejnému trhání odsouzence v Kantonu, při němž, jak napsal, „se diváci bavili, smáli, kouřili a jedli ovoce“. Aby nebyli rušeni, hned na začátku exekuce kat oběti šikovně naříznul hrtan, takže nemohla křičet. Jiné svědectví, jen o několik let starší, pochází od novináře a cestovatele Henriho Normana: „Lidé se brodili pod kotníky v krvi. Diváci křičeli radostí a nadšením. Kat je rudý krví až po kolena a z rukou mu skapává krev. Useknuté hlavy se válejí jako míče na trávníku.“ Rozřezávání bylo prováděno jen do té doby, než je nahradili roztrháním, které pokládali za bolestivější a rafinovanější.

Upalování za živa

Veřejná poprava upálením za živa na hranici ze dřeva, praktikovaná několik století po zavedení inkvizice v celém křesťanském světě, přežila až do 19. století, hlavně v Japonsku, Egyptě a Číně. Odtud také pochází rychlejší, ale o nic méně vynalézavý způsob popravy, popsaný v roce 1915. Odsouzenci při něm nalili do hrdla několik litrů hořlavé kapaliny, petroleje nebo benzínu, načež mu zavedli dlouhý knot, který sahal až do žaludku. Pak knot zapálili. Potrestaný napřed vyplivoval celé proudy ohně, až nakonec celý vybuchl.

Zardoušení kchangem

„Lidská dokonalost vyžaduje, aby nebylo způsobováno zbytečné utrpení jiným tvorům, stejně tak lidem jako ne-lidem.“ (Porfyrios)

Uškrcení (zardoušení) je podobně jako oběšení trest, kdy odsouzenec umírá zadušením. Jeho podstata spočívá v tom, že škrtidlo utažené okolo krku uzavře mechanicky, stlačením krkavic, dýchací cesty. V Číně si tento způsob popravy vyhradila mandžuská dynastie Čching (2. stol. př. n. l.) pro šlechtu. V 18. a 19. století měli obyčejní lidé nárok na speciální škrticí nástroj nazývaný „kchang“. Obžalovanému svázali ruce a hlavu mu prostrčili do kulatého otvoru v prkně, který měl průměr odpovídající přesně průměru jeho krku. Prkno pak zdvihli a umístili jej vodorovně na nejvyšší místo popraviště. Odsouzenec tak byl pověšen za krk a za čelist, nohy mu viseli ve vzduchu asi půl metru nad zemí. Taková poloha vedla k dlouhé a bolestivé strangulaci. Navíc bylo stanoveno, že obžalovanému budou na kotníky zavěšena závaží o hmotnosti 20 až 100 kg podle toho, jak dlouhou agonii chtěli soudci odsouzenému dopřát. Typicky čínským trestem bylo pověšení zvané šang-ce. Potrestaný byl uvázán za palce obou rukou a pramenem vlasů k šibenici. Každý den strávil takto zavěšen několik hodin. Když byl po několika dnech takového zacházení ještě živ, kat jej zpravidla dorazil uškrcením.

Stínání hlav

„Zákon nezná příbuzných, je vždy na straně dobrých.“ (Zásada čínského právního kodexu Tao-te-t’ing)

Vzhledem ke složitosti a krutosti ostatních způsobů popravy, pohlíželo se také v Číně na stětí jako na „prostý trest smrti“. Absolutní palmu vítězství v oddělování hlavy od těla, lze-li to tak říci, drží čínský císař Š‘ Chuang-t’i, budovatel Velké zdi od východního pobřeží Číny až po poušť Gobi (6 500 km), který dal v roce 234 př. n. l. setnout sto tisíc hlav zde pracujících trestanců, otroků, vojáků i rolníků jen proto, aby upevnil svou vládu.

Udušení plátkem zlata

„Zákon nemůže obcházet vysoce postavené jako léta ve dřevě suky.“ (Chan Fej-c)

Když byl někdo v Číně odsouzen za trestný čin k smrti, mohl se nechat zastoupit náhradníkem, jehož rodině zaplatil částku, kterou mezi sebou předem dojednali odsouzenec a náhradník. Tak například po masakru Francouzů v Tiencinu v roce 1870 se mandaríni (feudální hodnostáři) uznalí vinnými z vyprovokování nepokojů vyhnuli exekuci tím, že kuliům nabídli pět až šest set franků, pěknou rakev a pohřeb první třídy, jen když si nechají useknout hlavu místo nich. Pokud však přišel příkaz k popravě přímo od císaře, nebylo možno se mu vyhnout. Panovník ovšem dával bohatým či vlivným osobám možnost výběru mezi veřejným stětím a smrtí doma. Za tím účelem jim poslal buď sáček s jedem, nebo hedvábný provaz žluté či bílé barvy podle hodnosti, anebo plátek zlata, jimž se měli zadusit.

Byla to opět specifická čínská metoda. Kousek velice jemně vytepaného kovu si odsouzenec položil na dlaň nebo přímo na ústa, a pak jej vdechl. Plátek zlata zahradil přístup vzduchu do hrdla a odsouzený se udusil. Tato poprava vlastní rukou, obdoba japonského harakiri, se prováděla před několika dalšími hodnostáři, kteří pak o jejím průběhu podali zprávu císaři.

Naražení na kůl

„I nevinné přinucuje bolest lhát.“ (Publicius Syrus)

Jeden z nejhorších způsobů usmrcení, na jaké lidská krutost přišla, spočívá v zaražení silného dřevěného nebo železného kůlu (se špičkou nebo se zakulacením) do těla odsouzence, nejčastěji do spodní části trupu, který je pak v tomto stavu ponechán, než zemřel. Odsouzený trpěl nevýslovnými bolestmi a smrt často přicházela až po několika hodinách strávených v agónii. Číňané se i v tomto případě „vyznamenali“, když zavedli ještě odpornější způsob tohoto trestu. Do spodku těla odsouzeného nejprve zavedli dutý bambus, jenž usnadnil zaražení železné tyče rozžhavené do červena. Na mrtvole nebylo vidět žádné zranění, ale její obličej byl tak křečovitě stažený, že bylo jasné, jak krutá byla tato technika popravování.

Zmrzačení ňader

Mezi škálou trestů ukládaných odsouzenkyním před vlastní popravou byl také mimořádně ohavný „vynález“, spočívající v uřezávání ňader (mamotomie). Ty totiž jako erotický a často i náboženský symbol přitahovaly mučitele více než kterýkoliv jiný orgán. Používaly se různé řezné nástroje, nože nebo velké nůžky, ale také vytrhávání kleštěmi nebo dokonce drcení ve svěráku. Obvykle některým z těchto postupů začínala exekuce žen odsouzených k stažení z kůže za živa na veřejném prostranství. V Číně se s odřezáváním ňader setkáváme ještě v polovině 19. století.

Zastřelení

Poprava zastřelením byla považována za způsob usmrcení, který nikdy neselže, takže jej lze pokládat za humánní. Celá řada historických příkladů dokládá, že o tom můžeme a priori pochybovat. Když dvanáct pušek popravčí čety nestačí, aby odsouzencům přivodily jistou smrt, co říci o případech, kdy má obžalovaný právo jen na kata jediného. V roce 1983 poblíž čínského města Čchu-ang-čchou přivedli čtyřicet pět vězňů k řadě čtyřiceti pěti sloupů stojících ve vyschlém řečišti. Čtyřicet pět členů popravčí čety vystřelilo najednou z podstatně kratší vzdálenosti, každý na svého vězně. Větší počet zastřelených bylo nutno poddůstojníky dorazit, protože přežili a jejich těla se otřásala silnými záchvěvy.

Autor: Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc.

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.

Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc.
Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc. 17 Článků
Po téměř padesát let pracoval jako učitel, technolog anorganických výrob, výzkumný pracovník v oboru čistých chemikálií a polovodičů, po roce 1989 ve státní správě a posléze v oblasti ochrany životního prostředí. Po dobu dvaceti let byl soudním znalcem pro odvětví chemie. V současné době je – podle vlastních slov – „státním rentiérem", což mu umožňuje věnovat se naplno celoživotní zálibě – nezávislé odborné publicistice presentované v pedagogických, zdravotnických, technických, marketingových, vlastivědných, populárně-naučných i vědeckých tištěných a internetových periodikách. Náměty pro svoje práce hledá především ve světové i národní historii medicíny, farmacie, matematiky, přírodních věd a techniky, v životě a práci významných přírodovědců a dalších osobností minulosti i současnosti, ve zprávách o nových vědeckých objevech a moderní technice. Je autorem publikace Agrochemické pokusy a četných recenzí knižních novinek z produkce několika nakladatelství.
avatar
  Odebírat  
Upozornit na