Mnoho lidí v dnešní době ví, že život a vše, co prožíváme a žijeme, se nám moc nelíbí. Nadáváme na politiku, na lidi, že jsou neurvalí a nenasytní, že jakékoliv svátky se zvrhly v obžerství a celková atmosféra ve světě je pro člověka velmi nelibá. Všichni to víme, všichni na to poukazujeme, ale co s tím?
Někteří pokrčí rameny a řeknou: „Co já s tím jako jedinec udělám, musím prostě bojovat a žít to, co tady je, co mi zbývá.“. Jiní se snaží bojovat za spravedlnost, až padají znaveni a vyčerpáni. Další zase nastoupili „duchovní“ cestu a snaží se navštěvovat mnoho kurzů a prožívat co nejvíce duchovních zážitků, aby unikli běžnému konzumnímu životu a alespoň na chvíli zapomněli na strasti, které je dennodenně obklopují – od finančních problémů, osobních až po materiální.
Co je tedy ten správný přístup? Lze ho najít? Myslím, že na to není možné odpovědět, protože každý má v životě svou volbu a ta je závislá na jeho vlastním přístupu a vztahu k sobě samotnému. A tak i vnímá veškeré vnější vlivy ve své blízkosti a kolem sebe – nahoře, dole, vpravo, vlevo, a ty se nazývají Život.
Položme si otázku, pokud máme právo to vůbec definovat z pohledu člověka dnešní doby, co je vlastně Život. Obecně vnímáme Život podle toho, kde jsme se ocitli a všechno to ostatní kolem sebe vně i vnitřně. Tím, že se nám velké množství věcí kolem nás nelíbí, se často obracíme k duchovní stránce života.
Co vlastně znamená duchovnost? Hodně se o tom mluví, píše, pořádá se velké množství kurzů, dokonce i kurzy deklarující své zaměření na osvícení. Duchovní život je ale přitom zcela normální život, pouze ho žijeme VĚDOMĚ, a vědomě znamená nejen na materiální – tedy fyzické úrovni, ale i na úrovni a ve „spolupráci“ s našimi aurickými těly, přesněji s našimi těly jemnohmotnými. Protože dnes už většina z nás ví, i malé dítě, nebo právě i malé dítě, že každý člověk vyzařuje Auru, která má různé barvy. To jsou ale naprosté základy. Jemnohmotných těl máme velké množství (např. docent Vasiľčuk uvádí až více než 1 300) a od vztahu k nim se určuje i náš správný život fyzický ve fyzické realitě. Tato vědomá spolupráce našeho fyzického těla a fyzické reality s jemnohmotnými těly určuje náš přístup k celému komplexu života a úrovni Bytí, a naopak.
Pokud tedy někdo vnímá pouze fyzické tělo, bude vnímat jen fyzično a pouze jednu úroveň reality. Pokud ale člověk ví o svých dalších tělech a komunikuje s nimi, dostává se na úroveň vyšší, a zde je již možné hovořit o duchovním životě, protože ten začíná být komplexnější, a tudíž i celistvější. Vnímání je komplexnější a nevnímáme pouze fyzické strasti, bolesti, utrpení, ale vnímáme i jemnější nuance – esence života, a tím začínáme být celistvější, komplexnější a naplněnější, protože fyzické stránka života je pouze jednou ze stran – variant komplexnosti Života a Bytí. Tím docházíme k otázce názvu toto článku. Kolem tohoto tématu vzniklo a neustále vzniká mnoho nejasností, nepřesností, zcela nebo částečně chybných výkladů.
Někdo se až bojí vyslovit slovo duchovnost, zvlášť tzv. ateisté, protože v něm vidí církev. Někdo v něm vidí sekty, další pak berličky v životě, to když si neumí poradit se životem fyzickým. Jiní díky touze po zážitcích a prožitcích a touze být těmi osvícenými co nejdříve, propadnou pouze těmto prožitkům, které opravdu mohou mnohdy být jen úniky před velkou Pravdou Života, která je pro někoho mnohdy těžká a krutá.
Záleží na každém z nás, co si vybereme, jaký postup poznávání sebe sama skrze tyto nástroje prožitků. Jedno je jisté – všichni jsme na „jedné lodi“. Všichni jsme v podstatě Jedno, aniž by si to uvědomovala převážná část populace. Vidíme se odděleni, cítíme se odděleni jeden od druhého, přestože ve skutečnosti jsme spojeni. To je ta iluze, o které se také praví ve východních filozofiích. Proto ani ateista není v podstatě ateista, je to jen jeho forma jiného pohledu na Život. Stejně tak doufá a věří v něco – cokoliv, co mu přinese radost, pomoc, a uspokojení. Církevně věřící věří v naplnění svých proseb k Bohu, ale je to opět jen druh přístupu k životu. Takto dále bych mohla pokračovat od člověka k člověku. Tím chci ale rozkrýt to, že není nutné kohokoliv odsuzovat za jiné úhly pohledů a přístupů. Je to tak, jak je každému dáno z úrovně, na které se právě ocitl a na kterou se cítí. Duchovní život a vzestup je tedy „pouze“ rozvzpomínání si na Sebe a své vnitřní čisté Jádro Bytí. Je to rozvzpomínání se na naši prapůvodní Podstatu a pomalé propojování se s NÍ.
Propojování znamená, stávat se VĚDOMĚ, krok za krokem, celistvějším. Již dnes jsme proto naprosto dokonalé a hotové bytosti, „jen“ to musíme pospojovat, něco pro to udělat, abychom k tomuto jádru skutečně přišli. Stejně tak jako se duchovní vývoj přirovnává k cibuli tak, že slupku po slupce ze sebe svlékáme, tak je to i v realitě. Ve skutečnosti je Jádro stále s námi, „pouze“ je však velmi důkladně a dokonale „zabalené“ tak, že mnozí je ještě necítí a nevidí, a proto nevěří v jeho existenci. Jako příměr jsem zvolila jednotlivce. Nemluvím o tom, jak bychom se měli cítit a čím Být, pokud zmíním Jednotu jako celek, ve které se neustále „koupeme“. Je to jako si napustit vanu plnou voňavé pěny, solí a různých nádherných přísad, koupat se v nich, ale necítit je.
Učme se CÍTIT tyto Esence Velkého Života, protože toto je duchovní vzestup. V této velké Dokonalosti a Blaženosti Bytí neustále dnes s denně žijeme, ale našim odděleným a nevycvičeným smyslům to prostě uniká.
Autor: Lenka Gabriela Ethel
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář