Zrození Frankensteina v 19. století

Zrození Frankensteina v 19. století

„Nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. To je základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění a vědy.“ (Albert Einstein)

„Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.“ (Ruth Rendellová)

„Jen válka za svobodu svatá jest. Když cílem války sláva je a statky, čím jiným je než krvavými jatky?“ (Lord Byron)

První experimenty s elektřinou přivedly na svět nový literární žánr – horor. Při jednom z obvyklých nudných večerů se ve Švýcarsku zrodila literární postava, která učarovala celému čtenářskému světu a zároveň v něm vzbuzovala hrůzu. Za bouřlivého podzimního večera roku 1816 si ve vile Diodati u Ženevského jezera, sídle anglického básníka, filheléna (milovníka řecké kultury) a předního představitele romantismu Lorda George Gordon Byrona, předčítala u krbu proslulá skupina známých přátel strašidelné příběhy. Venku fičel ledový vítr a déšť bubnoval na okenní tabulky. Tehdy šestadvacetiletý Byron ten den hostil dalšího romantického básníka Percyho Bysshe Shelleyho a jeho budoucí ženu Mary Godwinovou, její nevlastní sestru Claire Clairmontovou a osobního lékaře a společníka doktora Johna Polidoriho.

Výstředního a nepokojného básníka, šokujícího národ svým způsobem života a milostnými vztahy, ale zároveň vdechujícího celé generaci touhu po svobodě, roztrpčovalo špatné počasí a nudila skomírající zábava. Proto navrhl uspořádat soutěž, kdo z nich napíše nejlepší strašidelnou povídku. O něco později hosté hovořili o proniknutí do tajemství podstaty života a debatovali o tom, zda může elektřina „zažehnout jiskru života a vytvořit tak z neživých součástí živoucí bytost“. Jeden z největších evropských básníků 19. století nemohl tušit, že mu do konce života zbývá pouhých šest let.

V této malé historické literární exkurzi nyní učiňme úkrok stranou a připomeňme si, že popisovaná událost spadá do samotných počátků věku elektřiny, jejíž fyzikální projevy tehdy působily na širokou veřejnost jako nějaká tajemná, nadpřirozená síla. Slavným pokusem se žabími stehýnky, jejichž záškuby vysvětloval profesor anatomie na lékařské fakultě univerzity v Bologni Luigi Galvani působením „živočišné elektřiny“, se stal velice populárním a získal mnoho příznivců z řad laiků i vědců, přestože se velice a velice mýlil. Vysvětlení tohoto jevu jeho krajanem a pokračovatelem Alessandro Voltem, bylo sice správné a nezvratitelné (tedy žádná animální elektřina, ale jen dva různé kovy umístěné ve vlhkém prostředí), avšak nezajímavé a vyvolávající velkou bouři nesouhlasu.

Tak jak se tomu v dějinách vědy mnohokrát stalo, objevili se i mezi tehdejšími váženými učenci různí šarlatáni a exoti, kteří se seriózním výzkumem neměli vůbec nic společného. Anebo z počátku nebo okrajově měli, ale pak se jejich snažení zvrtlo nežádoucím směrem. Právě takovou osobou byl Galvaniho synovec, profesor fyziky a lučby (chemie) na proslulé boloňské univerzitě, Giovani Aldini. Ten pod pláštěm ušlechtilého zájmu o popularizaci Galvaniho výzkumů předváděl efektní experimenty s „oživováním“ zemřelých elektřinou po celé Evropě doslova jako divadelní představení či lidovou pouťovou zábavu. Sám o svých veřejných „galvanických“ pokusech na těle oběšenců v roce 1802 napsal: „Jeden pól byl zaveden do úst, druhý do ucha. Oční bulvy a svaly vykázaly záchvěvy a oči se poté otevřely“. Byl schopen vyvolat klapání čelistí nebo skřípění zubů useknutých hlav, koulení očí v důlcích a podobné projevy. Nejhrůznější veřejnou podívanou připravil početnému publiku v Londýně v roce 1803 v prostorách královské chirurgické akademie, kdy „oživil“ mrtvolu právě popraveného dvojnásobného vraha George Fostera. Do jeho konečníku zavedl proud, takže mrtvý muž začal vypouštět plyny a všelijak kopat a škubat nohama. Zaměřil se také na zločincův obličej, nebožtík dokonce otevřel i jedno oko – opět vytvořením elektrického obvodu mezi ústní dutinou a uchem. Lidé, kteří šílenému spektáblu přihlíželi, byli přesvědčeni, že obávaný zločinec oživnul, takže musel být „popraven“ znovu. Jeden z diváků údajně hrůzou zkolaboval a zemřel. To byl začátek konce Aldiniho pokusů oživovat mrtvé pomocí elektrického proudu.

Jak bylo zavedeným zvykem, společnost hostů šla spát až dlouho po půlnoci. Teprve devatenáctiletá Mary byla silně rozrušená a spala velmi neklidně. Kdesi mezi spánkem a bděním měla hrůznou vizi: „Spatřila jsem bledého mistra zvrácených věd klečet vedle tvora, kterého sestrojil. Na lůžku jsem viděla ležet odporný mužský zjev. A náhle, s pomocí ohromného stroje, začal tento fantom jevit známky života a nemotorně se pohybovat.“ Mary se s úlevou zcela probudila a uvědomila si, že díky „učeným“ nočním vidinám, našla téma své strašidelné povídky. Úspěšný román „Frankenstein, or the Modern Prometheus“, Frankenstein čili moderní Prometheus, Mary Shelleyové (1797-1851), vydaný o dva roky později, mísí prvky gotického hrůzostrašného románu, dobovou sentimentalitu a motivy ze soudobých společenských a vědeckých teorií. Mary mohla jako dítě Aldiniho pokusy v Londýně sledovat, když později vytvořila nesmrtelnou postavu oživlého chladně vraždícího monstra. Z jejího příběhu je zřejmý onen „přírodovědný“ aspekt zrodu živého tvora z již neživé hmoty, popřípadě oživlé mrtvé substance. Dílo přežilo dobu svého vzniku a v průběhu téměř dvou století inspirovalo mnoho pokračovatelů v literární a později i filmové tvorbě.

Zatím co Shelleyová vytvořila v této soutěži vymýšlení hrůzostrašných historek ze světa nestvůrných, mytických a magických bytostí kultovní román Frankenstein, který se stal základním dílem hororového žánru a předchůdcem moderní sci-fi literatury, lord Byron napsal fragment povídky Vampýr, kterou pak k vydání přepsal jeho již zmíněný dlouholetý osobní lékař a průvodce na mnohých cestách po evropském kontinentu, ale také  spisovatel John William Polidori (zemřel za záhadných okolností, snad sebevraždou, ve věku pouhých 26 let). Kniha se stala první inspirací k pozdějším „upířím“ hororům, jako je například Dracula Brama Stokera. Dva klasické motivy hororových příběhů tak vznikly současně a vlastně zcela náhodně – jako odraz počátků zkoumání mystéria elektřiny. Naše vyprávění jsme uvedli citáty, a tak je podobně ukončíme:

„Není-li to pravda, je to velmi dobře vymyšleno.“ (Giordano Bruno)

„Když jde o minulost všichni si vymýšlejí.“ (Stephen King)

„Čím méně žilo přímých svědků, tím volnější ruce měli historikové.“ (Viktor Suvorov)

Autor: Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc.

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.

Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc.
Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc. 17 Článků
Po téměř padesát let pracoval jako učitel, technolog anorganických výrob, výzkumný pracovník v oboru čistých chemikálií a polovodičů, po roce 1989 ve státní správě a posléze v oblasti ochrany životního prostředí. Po dobu dvaceti let byl soudním znalcem pro odvětví chemie. V současné době je – podle vlastních slov – „státním rentiérem", což mu umožňuje věnovat se naplno celoživotní zálibě – nezávislé odborné publicistice presentované v pedagogických, zdravotnických, technických, marketingových, vlastivědných, populárně-naučných i vědeckých tištěných a internetových periodikách. Náměty pro svoje práce hledá především ve světové i národní historii medicíny, farmacie, matematiky, přírodních věd a techniky, v životě a práci významných přírodovědců a dalších osobností minulosti i současnosti, ve zprávách o nových vědeckých objevech a moderní technice. Je autorem publikace Agrochemické pokusy a četných recenzí knižních novinek z produkce několika nakladatelství.
avatar
  Odebírat  
Upozornit na