Posuzování je nástrojem rozumu, který vyhodnocuje situaci a na základě emoční reakce potom hledá stanovisko jako odpověď pro zachování pocitu vlastního bezpečí.
Čím více je naše emoční tělo nestabilní, tím více se člověk ztotožňuje s vlastními soudy a odsudky vůči sobě i druhým, a tím více emočního jedu v sobě člověk hromadí.
Odsuzování sebe i druhých je někdy horší než nenávist a způsobuje efekt zpětné vazby v podobě příslušných následků.
Když má člověk trvale negativní postoj k určitým vlastnostem nebo společenským jevům, jako jsou například projevy agrese, slabost, nespolehlivost nebo lenost, je pravděpodobné, že na tyto vlastnosti bude stále narážet ve svém okolí a téměř jisté, že i jeho děti budou příkladným nositelem této vlastnosti.
Na úrovni rozumu je správné neobklopovat se lidmi, kteří nosí potíže a problémy do našeho života. Někdy však tito lidé slouží jako katalyzátor, jako možnost přehodnocení našich postojů a soudů o sobě i druhých. Proto je dobré se navenek vymezit, odmítnout, potrestat, nebo jinak reagovat, uvnitř je však důležité nepodléhat trvale svým soudům a naučit se odpouštět.
Kde se bere odsuzování?
Je to program, který vychází z postoje pýchy. Je to neochota vidět dokonalost v nedokonalosti, je to nepřijetí učení se z vlastích chyb a nepřijetí skutečnosti takové, jaká je. Člověk svým povýšeným postojem uvažuje jako pán vesmíru, namísto toho, aby zkoumal hlubší podstatu dané situace a nacházel v ní klíč k vlastní pokoře a schopnosti učit se z daných lekcí. Samotné odsuzování však hromadí destrukci a vytváří obrovskou agresi, která působí jako ničitel všeho dobrého a životadárného, co v člověku existuje. Pýcha postupně degeneruje a mění se v omezení, nemoci, úrazy a smrt.
Souzení sebe sama je také postoj tyrana a oběti, je to agrese obrácená dovnitř. Tento postoj silně ničí naše sebevědomí, radost a potlačuje kreativitu natolik, že člověk může trpět depresemi nebo sklony k sebevraždě. Je mnohem nenápadnější, o to však ne méně závažný.
Odsuzování se stalo návykem, proto tolik lidí v dnešní společnosti trpí. Neuvědomujeme si, kolik zla a agrese hromadíme v sobě tím, že nepřijímáme lidi a situace takové, jaké jsou. Čím více totiž soudíme, tím větší sílu dáváme samotnému programu a tím více se naše soudy odrážejí ve světě jako skutečnost.
Opět zdůrazňuji, že není mým cílem nechat se zašlapat do země, že moje vnější reakce na podnět může být téměř jakákoliv, ale důležité je to, jaké pocity a myšlenky zůstávají v mém nitru.
Schopnost převzít zodpovědnost za vlastní projekce, které tvoříme navenek, je klíčem.
Vše, co se nám děje, se neděje náhodou, vše směřuje k božskému principu zachování rovnováhy. Ale pouze s pokorou a ochotou učit se z daných lekcí můžeme postupovat dál v našem poznání bez zbytečného utrpení a zbytečných ztrát.
Proto zachování lásky a harmonie ve svém nitru považuji za svoji prioritu, navzdory všem svým reakcím a okolnostem.
Autor: Tara Radka Svobodová
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář