Je to již velmi dávno, kdy člověk poprvé obrátil své oči k hvězdné obloze a začal se zamýšlet nad tajemstvím vesmíru. Po čase objevil, že stejně jako pozemský svět, i svět nebeský je řízen neměnnými zákony.
V té době nebyla věda oddělena od náboženství, tak jako je tomu dnes. Studiem přírody a vesmíru se zabývali kněží žijící v klášterech. Vesmír byl vnímán jako živý organismus. Jako dílo Boha stvořitele. Odlesky starého poznání můžeme najít na různých místech světa. Jedním z těchto míst je i starověký Egypt. Tři nejznámější staroegyptské pyramidy v Gíze byly postaveny přesně podle postavení hvězd v hlavním pásu souhvězdí Orion kolem roku 10 000 př. n. l. Že by šlo o pravou dobu jejich vzniku?
Někdy v tomto čase podle dávných legend žil v Egyptě velký mudrc Hermes Trismegistos spojovaný s počátky hlubokého egyptského vědění. Je mu připisováno autorství textu na Smaragdové desce, obsahující větu „Jak nahoře, tak dole“, vyjadřující pochopení analogie mezi makrosvětem a mikrosvětem, kosmickým a pozemským děním, vesmírem a člověkem, duchovním a hmotným světem. Tato jednoduchá věta vyjadřuje nejen podstatu fungování astrologie, ale jak si později ukážeme, i podstatu moderní fraktální geometrie popisující svět reálné přírody.
Ze staroegyptské moudrosti čerpal i velký řecký filozof starověku Pythagoras ze Samu v 6. stol. př. n. l. Vyslovil myšlenku, že vesmír je uspořádán harmonicky, podle zákonů posvátné geometrie. Na základě stanovení číselných poměrů oběžných dob planet, které jsou mimo jiné přímo úměrné jejich vzdálenosti od Slunce, vytvořil hudební stupnici. Říká se, že slyšel hudbu sfér. Byl jeden z mála lidí, kteří dokázali vnímat pohybující se planetu nejen zrakem jako ostře ohraničené fyzické těleso, ale také jako vibraci vytvářející zvukový vjem. Jeho chápání světa se tak přiblížilo dnešním kvantovým fyzikům studujícím mikrosvět, kteří také popisují částice, například elektrony, jako tělesa a zároveň vibraci – vlnění. Na dílo Pythagora navázal na počátku novověku i slavný astronom a astrolog Johannes Kepler, který ve svém díle Harmonices Mundi předložil tři zákony pohybu planet.
Z Keplerovy práce čerpal také anglický matematik a fyzik Isaac Newton, který díky objevu tří pohybových zákonů a gravitačního zákona se stal zakladatelem klasické mechaniky a fyziky. Je paradoxem, že právě s jeho jménem je spojována představa světa jako obřího mechanického stroje, která nahradila dřívější představu vesmíru jako živého organismu. Newton se totiž ve skutečnosti věnoval matematice a fyzice spíše na vedlejší úvazek. Daleko více času věnoval studiu alchymie, oboru snažícího se pochopit fungování vesmíru na základě vzájemného působení ducha a hmoty, který dnes vnímáme více méně jako šarlatánství.
Mechanickou představou vesmíru, která ve vědě dominovala v 18. a 19. století, otřásly až dvě teorie počátku 20. století. Albert Einstein ve své speciální a později obecné Teorii relativity prokázal, že prostor a čas nemůžeme oddělit od světa hmoty jako dvě na ní nezávislé entity. Kvantová teorie nás zase přivedla k starým poznatkům o tom, že hmota ve své podstatě je jen myšlenkou, vibrací.
Další revoluci ve vědě na přelomu 20. a 21. století přinesly další dvě nové disciplíny, které posunuly opět do větších hloubek poznání reality světa: teorie chaosu a fraktální geometrie.
Teorie chaosu nás poučila o tom, že nikdy nebudeme schopni s jistotou předpovědět průběh žádného přírodního děje, i kdybychom nasbírali sebepodrobnější data z mnoha měření. Zároveň nám ale ukázala, že jakýkoliv chaos v přírodě či společnosti je vždy jen jednou stranou mince, jejíž opačná strana představuje řád. Tedy, že žádná náhoda ve skutečnosti neexistuje. Je to jen nepoznaný projev řádu v přírodě, který má svůj skrytý smysl v rámci celkového dění.
Fraktálová geometrie je s matematikou chaosu úzce spojena. Je grafickým výstupem nelineárních rovnic, které představují nejabstraktnější způsob vyjádření duchovních idejí – myšlenek, které určují strukturu a podobu našeho světa na všech jeho úrovních.
Fraktál je obrazec, který má několik zajímavých vlastností. Jeden základní motiv se opakuje stále znovu a znovu v různých rozměrových úrovních. Díky tomu je jeho obvod nespočitatelný. Jeho tvar je zpravidla velmi složitý, i když předlohou je jen jednoduchá rovnice. Má i vysokou estetickou hodnotu a jedná se tak zpravidla o krásné umělecké dílo.
Fraktální obrazce můžeme najít všude v anorganické i organické přírody. Můžeme jej spatřit v tvarech sněhových vloček, mraků plujících na obloze, hor a mořských pobřeží, v růstu stromů, ve větvení krevních řečišť či plicních sklípků… Můžeme jej ale spatřit i v struktuře a uspořádání samotného vesmíru a jeho součástí jako jsou například krásně zbarvené mlhoviny tvořené mezihvězdným plynem a prachem.
Stejně jako u živých organismů složených z buněk, tkání, orgánů, orgánových soustav, jedinců, společenstev, ekosystémů, tak i v uspořádání vesmíru můžeme spatřit hierarchickou strukturu. Hvězdné soustavy tvoří galaxie. Ty tvoří galaktické kupy a galaktické kupy zase nadkupy, rozměrově největší celky pozorované ve vesmíru dnešními astronomy. V nejvyšším měřítku se vesmír jeví jako veliká síť, kde oblasti plné galaxií střídají oblasti relativně prázdné. Dobře to ukazují i počítačové modely, které se zabývají simulací velkorozměrové struktury vesmíru.
Současná astrofyzika se ocitla v obtížích. Když dosadila známá data o viditelné hmotě vesmíru do příslušných rovnic, zjistila zásadní neshodu s pozorovanými fakty. Hvězdy v galaxiích a galaxie samotné se pohybují v reálu jinak, než by odpovídalo známým zákonům pohybu a gravitace. Astronomové tak přišli s představou temné, dosud nikým nespatřené hmoty, tvořící takřka devadesát procent celkové hmoty ve vesmíru.
Přesto již v roce 1975 moderní tvůrce fraktálové teorie, francouzský matematik polského původu Benoit Mandelbrot ukázal, že námi pozorovaná podoba vesmíru, od tvarů spirálních galaxií po nerovnoměrné rozložení galaktických kup, velmi přesně odpovídá některým fraktálním strukturám modelovaným na počítači. Tedy, že pro popis struktury vesmíru a jeho vývoje daleko více než rovnice gravitace se hodí koncepce, které tvrdí, že základními zákony utvářejícími podobu našeho vesmíru jsou zákony chaosu a principy harmonie, jak to v minulosti učili starověcí Pythagorejci a Kepler.
V roce 1990 byla v naší zemi poprvé vydána kniha Bytí od českého filozofa Josefa Zezulky. V kapitole Život vesmíru Zezulka vyložil vlastní duchovní poznatky o struktuře vesmíru. Jejím základem jsou nehmotná energetická centra, která tu byla již na počátku tvoření, jako neviditelná kostra uspořádání budoucí hmotné podoby vesmíru vycházející z Boha – Podstaty. V určitém okamžiku vesmírného dechu se centra aktivovala a začala kolem sebe soustředit dosud rozptýlenou žhavou plynnou hmotu. Tak se ve vesmíru začaly tvořit hvězdy a jejich oběžnice – původně rovněž žhavé planety. Gravitace ani další síly tedy dle této koncepce nevycházejí ze samotné hmoty, jak soudí dnešní fyzikální věda, ale naopak se hmota soustředí kolem energetických center, jejichž rozložení ve vesmíru je v souladu se zákony chaosu, ve kterých hrají klíčovou roli pojmy jako je zlatý řez a další principy známé v minulosti jako součást „posvátné geometrie“.
Zezulka v knize Bytí popsal i duchovní vizi, která mu umožnila pochopit strukturu Tvůrčího díla, Časoprostoru, složeného z nekonečného počtu rozměrově „vyšších“ a „nižších“ vesmírů. Pochopil, že atomy, ze kterých se skládají i naše lidská těla, jsou hvězdné systémy podvesmíru, a zároveň náš sluneční systém je atomem nadvesmíru. Jinými slovy pochopil fraktální strukturu samotného časoprostoru. Krásnou názornou ukázkou této myšlenky je video znázorňující cestu do nitra hmoty.
Jistě nyní zazní námitka. Makrosvět, ve kterém žijeme, je jiný než mikrosvět světa atomů. Ano, ale pouze z pohledu vnějšího pozorovatele. Kdybychom se ocitli nyní v mikrosvětě, tak všechny prostorové a časové míry budeme vnímat stejně jako v našem vesmíru. Je to podobné jako s astronautem, který nasedne do rakety a ta bude urychlena na rychlost blížící se rychlostí světla. Ač pozorovateli ze Země se bude zdát, že délkové, časové a hmotnostní míry se na kosmické lodi radikálně změnily, astronaut na své lodi žádné změny nepozná a nenaměří.
Jinými slovy. Neexistuje žádná absolutní rozměrová či časová míra. Vše, co měříme, je relativní a závislé na poloze a pohledu pozorovatele a volbě vztažné soustavy. Zvolíme-li si ve vesmíru jakýkoliv rozměrový či časový interval, jeho velikost bude vždy kolísat v intervalu od nuly po nekonečno, bez ohledu na to, zda budeme měřit průměr galaxie nebo atomového jádra, v závislosti na tom, kde provedeme měření. Zatímco my změříme životnost částice v urychlovači ve zlomku sekundy, v čase mikrosvěta uplynou miliony let. Obdobně to bude s jinými veličinami, jako je elektrický náboj, hmotnost, hybnost či hustota hmoty a energie. Střed černé díry, ve kterém se z pohledu vnějšího pozorovatele nachází singularita, stav hmoty o nekonečně velké hustotě, bude vnímán vesmírným cestovatelem prolétajícím skrz černou díru jako nekonečný, takřka prázdný prostor, úplně stejně, jak prázdným se nám jeví náš vlastní vesmír.
Černá díra tak představuje gravitační čočku, která zakřiví prostor a čas do té míry, že propojí jednotlivé vesmírné sféry mezi sebou navzájem a umožní tak možná v budoucnu astronautům cestování mezi různými vesmíry. Další pravděpodobně mnohem schůdnější možností kosmických cest jak mezi vesmíry, tak v rámci jednoho vesmíru, včetně cestování časem, představují červí díry. Jejich existence je logická a zákonitá. V přírodě, kde existuje vše ve dvojnosti, musí vedle časoprostorového kontinua existovat i jeho protipól, narušení kontinua. A tak přirozené, či uměle stvořené červí díry představují jakési kosmické zkratky vedoucí skrze vyšší dimenzi, čtvrtý rozměr, někdy označovaný jako hyperprostor.
My, lidé, jsme bytosti, které vnímají svět svými smysly třírozměrně a v postupu, v čase. Tím je naše poznání nedokonalé a omezené. V poznání mikrosvěta nám brání Heisenbergův princip neurčitosti. Einsteinova relativita nám brání v poznání všeho, co se pohybuje rychleji než světlo. Horizont událostí nám zase znemožňuje vidět do vesmíru dál, než je vzdálenost cca 14 miliard světelných let, nebo spatřit nitro černé díry.
Je však možné i jiné vnímání reality, kdy padají veškerá tato omezení. Vede k němu ne technologický pokrok, ale pokročilá duchovní praxe. Je to pohled na svět z čtvrtého rozměru. Z dimenze označované mystiky jako nekonečno a věčnost, kde slovy fyzika zanikají všechny rozměrové a časové intervaly a vše minulé a budoucí je tady a teď. Zde přichází pochopení jednoty jako zákonitý protipól dřívějšího vjemu rozděleného světa. Každý z nás je jen nepatrnou součástí jednoho z vesmíru, který je zase nepatrnou součástí nekonečného počtu vesmírů dalších. Zároveň všechny tyto vesmíry jsou nedílnou součástí každého z nás. Jinými slovy, co je vně, to je zároveň uvnitř, stejně jako co je nahoře, je zároveň i dole. Možná toto pochopení vedlo před 2000 lety jednoho z těch, kteří se rodí mezi lidmi, aby jim přinesli duchovní poznání – Ježíše – ke slovům, jež jsou dnes součástí apokryfního Tomášova evangelia, popisujícím stav vědomí jednoty všeho, jako cíle naší duchovní cesty.
Když z dvou uděláte jedno a vnitřní připodobníte vnějšímu a vnější vnitřnímu, a to, co je nahoře, uděláte jako to, co je dole, a když to, co je mužské, a to, co je ženské, učiníte jedním jediným, aby mužskost nebyla mužskostí a ženskost ženskostí, když své oči budete mít na místě svých očí a ruce na místě rukou, nohy na místě nohou, obraz místo obrazu – pak vejdete do království nebeského.
Tento článek je osobním zamyšlením autora. Má poukázat na to, že vědecké a spirituální poznání se nevylučuje, právě naopak. Dokazují to i výroky čelných velikánů vědy, jakým byli Einstein, Fermi, Heisenberg a další, kteří byli nejen velkými fyziky, ale i velkými filozofy. K filozofům patřili a patří bezesporu i tři muži, jejichž knihy mi byli inspirací k sepsání této úvahy. Prvním z nich je francouzský matematik B. Mandelbrot, tvůrce moderní fraktální geometrie. Druhým je český filozof Josef Zezulka, který ač neměl formální akademické vzdělání, posunul hranice lidského poznání o pořádný kus dopředu v řadě oblastí. Třetím je žák a pokračovatel Josefa Zezulky, Tomáš Pfeiffer, mimo jiné i duchovní učitel autora článku. Dílem „Časoprostor“, které je aplikací Zezulkovy filozofie na tuto oblast poznání, rovněž přispěl k diskusi nad těmito filozofickými otázkami propojujícími tajemství vesmíru a základy naší vlastní existence.
Autor: Ing. Petr Bajnar
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář