Když místo many padají z nebe bomby

Když místo many padají z nebe bombyMaminko, co je to válka?

Válka je opakem míru, dceruško. Je to, jako když dvě nebo více dětí stojí proti sobě a dělají si vzájemně zle, aby si vynutily každá svou vlastní představu, svou hračku, za cenu ublížení, podvádění a obohacení se na druhých. Ve válce se nectí pravidla, protože každý zná jen ta svá. A jak to i u dětí bývá, hádají se, kdo si začal, a obhajují právo na své chování. Předpokládá se, že kdo je ve válce, použije pro dosažení svých cílů nějaké zbraně. Většinou skutečně začne jeden, ale kdyby v tom druhém/v druhých nebyla obdobná vibrace, mohla by se nějaká válka rozvinout? Není-li poptávka (pozorovatel, podporovatel), může existovat nabídka (možnost, skutečnost)?

A mami, my žijeme ve válce?

Zlatíčko, už dávno nežijeme v míru. Od chvíle, kdy se lidstvo odklonilo od pěstování vnitřních kvalit, jako je vzájemnost, úcta, láska, vděk, pokora a radost z podporujícího spolubytí, nastal proces boje o moc a sílu, a ten trvá dodnes. Ano, žijeme ve válce.

Ale tady se nestřílí…

Střelba z pušek a bombardování z letadel, které se nám tak často ukazují, nejsou jedinými formami boje. Jsou mnohem důmyslnější a skrytější způsoby, jak ovládat, manipulovat a ubližovat. A máme je každý den před očima, a to doslova, a přece je většina lidí nevidí, neboť nechce. Kontrola existuje ve všem. V tom, jak přivést dítě na svět, jak ho poté zaevidovat, jak vychovávat, jak ochránit před nemocemi, dokonce před vlastními rodiči, před samotným Životem.

Mnozí věří (myslí si), že žijeme ve svobodné době, kdy si můžeme říkat, co chceme – tomu se říká svoboda slova. A také věří, že máme své „vyvolené“, kteří vědí lépe než my sami, co je pro nás dobré. Tak jim odevzdávají svůj Hlas – svou Sílu, aby za ně převzali těžkosti tohoto Světa a rozhodovali za ně – za nás. Ta se přelévá mnoha různými směry i formami, ale k původci se už nevrátí. Naopak, krmí se jí mnoho příživníků.

Na tomto hracím poli je několik skrytých figurek, které ve skutečnosti řídí nejen všechny ostatní, ale také, kolikrát kdo hodí kostkou, kolik mu padne, zda toho v cestě přeskočí anebo na kolik kol ho vyřadí ze hry. Důvod se vždy najde. Stačí přestat spolupracovat a brzdit tak předem určený vývoj. Zodpovědnost – velmi draze zaplacenou a naoko převzatou službu lidu – si mezi sebou pinká pár hráčů, dokud i je jednou nepředhodí vlkům. Hraje se divadlo s obrovským počtem scén, na každé zcela jiné téma, jiný jazyk, jiné cíle, jiné boje. Nazývají to globalizací, která má zdánlivě všechno zjednodušovat a propojovat, avšak motivem je vše stabilní co nejvíce oslabit, zbavit soběstačnosti, rozbít, rozdělit a nakonec pod nějakou ideou sjednotit a tento celek opanovat. Strach se plíží všude, je jako mor, najdeme ho ve všech institucích, jedno, o kterou „stranu“ se jedná. Dítě se bojí donést domů špatnou známku, rodič zase, že mu nedokáže vysvětlit, co po něm škola vlastně chce (sám nerozumí zadání), a učitelka má strach, že si táta bude stěžovat, že si na jeho kluka zasedla. A rázem jsou ve válce všichni, neb na to mají „právo“ – mají své důvody, které sveřepě obhajují. Tento princip funguje skutečně všude, a to tak, aby se odvedla pozornost od podstatného. Od Vidění nesvobody, moderního nevolnictví a mocenského diktátu.

Kde že jsme to začaly? Ach, u války…

Turecký prezident na svém oficiálním twitterovém účtu oznámil, že operace nazvaná Pramen míru začala a že jejím cílem je vymýtit „hrozbu teroru“. „Naše ozbrojené síly společně se syrskou Národní armádou (hlavní protureckou povstaleckou silou v Sýrii) na severu Sýrie zahájily operaci Pramen míru proti teroristickým organizacím“ s cílem zničit „teroristický koridor, který chtějí vytvořit na naší jižní hranici, a vnést do regionu mír a pokoj“, napsal Erdogan. (Zdroj: www.lidovky.cz )

Připravovala jsem článek o útoku na Sýrii s trefným názvem operace „Pramen míru“, ale cítím, že vlastně nechci popisovat, kdy, co, kdo, komu a proč… Zpráv k tomuto tématu je dostatek (odkazy zde, zde, zde a zde) a je celkem zjevné, oč se jedná. Co však se kolem jakékoli „novinky“ tiše plíží, je fakt, že lidé sice hladoví po informacích, senzacích a prožitcích (zvlášť, jsou-li jinak v presu a nemají na skutečné lidské popovídání a sdílení čas ani prostor), zároveň však jsou těmito informacemi natolik zahlceni, že po chvíli věnované jednomu tématu se vůči některým stávají imunními a na jiné zase „alergickými“. A nedivme se, vždyť to je účel. Kvantem informací se dokonale překrývá pointa – třeba jako ta, že o pár tisícovek kilometrů vedle někdo svévolně začne likvidovat Život a Svět, který nevybudoval. Ty informace jsou dnes tak lehce dostupné, stačí se rozhodnout a pustit si (k sobě) lásku, relax, napětí, vzrušení, nějaký horor… anebo co takhle válku? Kde to dávají?!? Jsme ON-LINE! K čemukoli se rozhodneme. Nač pomyslíme. Stačí kliknout nebo prstem přejet po displeji a ocitáme se v jiné realitě.

Světovým „lídrům“ – nebo alespoň těm, kteří se za ně považují – hraje do karet, že společnost postupně degeneruje a hloupne, je celkově přetížená, přepálená. Soutěživost se podporuje maximální měrou. Vše se rozpitvává, porovnává, posuzuje a přeměřuje. Bratr s bratrem bojuje o větší počet kreditů, dcera s matkou o více lajků. Upravují se dříve platné normy, jelikož v současnosti pozbyly užitelnosti, nebylo by, kam všechny ty měřené položky zařadit. Dříve definovaná „realita“ je neuskutečnitelná, bylo třeba určit nový systém souřadnic. Nové hrací pole.

Nezapomínejme však, že za vznikem každé hry stojí její programátor a vývojář, jakož i pevně definované možnosti a pravidla, v rámci nichž se lze pohybovat, a že každá obsahuje i limitní situaci zvanou „game over“. Jenže máme-li v po(d)vědomí, že se jedná o hru, už nás tolik ony hororové okolnosti a konce neděsí, jedeme v adrenalinu „na max“, propůjčeným životem se proklikáme (prostřílíme, však je to jen hra), kam nás to pustí, a s virtuálními ztrátami se musí počítat. Ty jsou nakonec dobré, učíme se být stále lepšími (stroji) a neopakovat chyby. Dokonalý způsob, jak adaptovat fungování iluzorních světů do reality 3D. Pakliže se tímto způsobem a v tomto informačním prostoru formuje vědomí mladého člověka, přestane pomalu, zato jistě vnímat přechody z jedné existence do druhé a otupí vůči projevům čehokoli sociálního a lidského (sounáležitosti, soucitnosti, laskavosti k druhým, ale i ve vztahu k sobě a svým potřebám). Kde se má pak takto degradovaná lidská bytost naučit zodpovědnosti za konané (a nekonané)??? Toto je „produkt“ dnešní „vyspělé civilizace“ – ideální student do lavic, přežvýkavec k volbám, voják do první linie. Reaguje na podněty, přijímá a zpracovává data v rekordním množství a čase, vzdal se vlastního úsudku – přemýšlení vše komplikuje a zdržuje, věří autoritám – poslechne příkazy bez výhrad, však to dostal rozkazem. Má ale takováto společnost pokračování? Přirozeného nikoli, obávám se.

V důsledku odlidštění postrádá původního smyslu své existence. Dnes se poptávají bioroboti, očipovaní humanoidi a geneticky modifikované kreatury, které bude možno snadno navigovat, kontrolovat a coby dokonalým loutkám v případě vyššího zájmu též nevyhovující software odinstalovat a žádoucí nahrát. A od té chvíle již nebude cesty zpět…

Autor: Lenka Živá

Zdroj: www.novinky.cz, www.lidovky.cz

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.

redakce
Články uveřejňované v magazínu Kulatý svět pocházejí ze dvou zdrojů: Články vlastní, redakční, autorské, které píší redaktoři nebo naši partneři pro magazín Kulatý svět. Texty jsou duševním vlastnictvím každého autora, proto je volně publikují kdekoliv dle jejich uvážení. Tyto články jsou označeny tagem Originální článek. Tvůrci článků mohou mít uvedenou svoji charakteristiku v odkazu Autoři. Články převzaté z webových stránek, sociálních sítí apod. Vždy uvádíme autora a zdroj textu.
avatar
  Odebírat  
Upozornit na