Paralelní vesmír

Současné špičky světové fyziky věří, že mají důkazy, které jejich domněnky potvrzují. Ve vesmíru mohou existovat i jiné světy. Vesmíry vzniklé z jiných vesmírů. Proč je nevidíme? Protože se nacházíme v jiné dimenzi.

Ve vesmíru mohou existovat i jiné světy. Vesmíry vzniklé z jiných vesmírů. Kde mohou být přesné kopie naší Sluneční soustavy, Země, a dokonce i nás samotných. Je tam všechno stejné, nebo jen o něco málo odlišné. Ale kde jsou tyto vesmíry? Proč je nevidíme? Protože jsme v jiné dimenzi. Může to být pravda? Pokud jiné dimenze opravdu existují, tak je tímto experimentem odhalíme. Otázka nezní, jestli jiné dimenze existují, ale zda je jedna, dvě, tři nebo čtyři. Znamenalo by to, že náš vesmír je součástí jakéhosi moře paralelních vesmírů.

Představte si, že by existoval jiný vesmír, ve kterém by byla sluneční soustava se stejnými planetami, jako v té naší. A na té druhé Zemi by žila vaše přesná kopie. Vedli byste úplně stejný život, ale v jiném vesmíru. A teď si představte, že byste žili v úplně jiném vesmíru, ve stejném čase, ale žili byste mírně odlišný život, než tady. Může se vám to zdát fantastické a neuvěřitelné, ale takovéto vesmíry mohou opravdu existovat. Současné špičky světové fyziky věří, že mají důkazy, které jejich domněnky potvrzují.

Myšlenka paralelních světů je už dlouho součástí naší kultury. Lidé o ní vědí, ale je to pro ně stále jako sci-fi. Velmi vzrušující na tom ale je, že se současná věda snaží najít fyzickou existenci těchto paralelních vesmírů. Nové ohromující objevy o velikosti vesmíru nám naznačují, že nevidíme celou realitu. My lidé jsme v podstatě jako pštrosi s hlavou v písku. Nejsme schopni skoro nic vidět. Ještě nedávno lidé neměli sebemenší ponětí o existenci jiných galaxií. My teď naproti tomu víme, že jich jsou biliony. Podle jedné teorie mohou existovat čtyři různé paralelní vesmíry. Jeden například může být ve stejném vesmíru, ve kterém jsme my, ale je tak daleko, že jej nevidíme a nemůžeme se k němu dostat.

Podle jiné teorie existuje nepočítaně vesmírů v jakýchsi obřích bublinách, které jsou volně unášeny vesmírným prostorem spolu s ostatními obřími bublinami. Moderní technologie úplně změnily mapu vesmíru. Nově získaná data zcela obrátila pohled na kosmologii. Podle další teorie existují paralelní vesmíry ve stejném prostoru i v čase jako náš vesmír. Protože jsou však v jiné dimenzi, jsou neviditelné. Platí v nich jiné fyzikální zákony, a proto vše vypadá jinak. Nová teorie, zvaná teorie strun, hovoří o světech z vyšších dimenzí. Také kvantová fyzika, pracující v oboru základních částic, podporuje teorie existence paralelních vesmírů.

Paralelní vesmíry prvního stupně

Aby bylo vše snadněji pochopitelné, rozdělili fyzici paralelní vesmíry do několika úrovní. Paralelní vesmír první úrovně je podle nich v podstatě rozšířením našeho domovského vesmíru. Tento vesmír je součástí našeho obřího vesmíru. Je však tak daleko, že jej nejsme schopni vidět. Existence vesmíru vychází z teorie o nekonečnosti vesmíru. Čistě z hlediska matematické pravděpodobnosti musí být v nekonečném vesmíru přesná kopie Sluneční soustavy, Země a všech lidí na ní. Pokud byste si však chtěli udělat výlet do nejbližšího paralelního vesmíru první úrovně, tak je nesmírně daleko. Přibližně řečeno je to googleplex kilometrů daleko. Google je jednička se sto nulami a googleplex je jednička s google nulami. Takže je to neskutečně daleko, dál než můžeme vidět. Tyto vesmíry jsou tak daleko, že k nám jejich světlo ještě nedorazilo. Je však vesmír skutečně nekonečný? Podle nové teorie, zvané kosmologická inflace tomu tak je. Na počátku to byl velice malý shluk hmoty, který roztrhla nevídaná energie, díky níž se rozpadl na nesmírné množství částic. Teorie inflace objasňuje, jak náš vesmír vznikl a jak neuvěřitelně rychle se po svém zrození rozpínal. Teorie inflace je asi tím nejlepším vysvětlením, které teď existuje, pro objasnění nesmírné velikosti vesmíru. Řekněme, že je tak velký, tak obrovský, až je nekonečný. Pokračuje pořád dál a dál. Což znamená, že nebude jen jeden, dva nebo tři, ale nekonečně mnoho vesmírů, stejně velkých jako je ten náš.

Už jenom rozloha našeho vesmíru je pro nás nepředstavitelná. Pokud bychom se proletěli vesmírem, tak každý shluk je galaxie, která obsahuje miliony hvězd s planetárním systémem jako je ten náš. Existuje nesčetné množství vesmírů, které nejsme schopni vidět. A to ještě není všechno. Vědci se domnívají, že je ohromné množství, možná snad i nekonečné množství vesmírů první úrovně. Tato radikální myšlenka zcela mění dosavadní chápání vesmíru. Doposud si mysleli, že je vesmír jen jeden, nekonečný a nedělitelný. Nyní však začínají tušit, že jsou i jiné, vzdálené a skryté vesmíry, kterých nemůžeme dosáhnout. Pokud je to pravda, tak to má senzační následky. Součástí takového vesmíru může být kopie naší Sluneční soustavy i s naší Zemí. A co je ještě víc šokující: Někde daleko existují kopiemi nás všech.

Ani to však ještě není vše. Jestliže je nekonečné množství vesmírů, tak bude i nekonečné množství kopií Země a také nekonečné množství nás samotných. Pokud je to pravda, tak multiverze nás samotných budou prožívat všechny možné varianty našich životů, které se od sebe budou jen nepatrně lišit. Nedostanete například pokutu za špatné parkování, nebo možná nikdy nepotkáte svoji ženu. Cokoli, co je fyzicky možné, se může odehrát v jiném paralelním světě. To znamená, že v nějakém jiném světě je Elvis Presley stále naživu. V jiné dimenzi by mohl být George Walker Bush baseballovým rozhodčím. Ale také, že my samotní v jiných světech vůbec neexistujeme. Možností je nespočetně. Pokud existuje nekonečný vesmír v nekonečném množství vesmírů, tak se všechny tyto varianty někde staly.

Matematicky lze několika způsoby dokázat, že vesmír je nekonečný. Zároveň však nutně musí být plochý. Vesmír je buď úplně plochý, nebo je tak nepatrně zakřivený, že to nejsme schopni pozorovat. Pokud je zakřivený, tak by se v jednom bodě musel zákonitě spojit v jedno uzavřené těleso. To by znamenalo, že má konec. Tudíž: že není plochý a nekonečný. Můžeme to ještě vysvětlit tak, že se vesmír roztříštil tak rychle a do takových rozměrů, že se nám může jevit plochý. Představte si brouka, který leze po obrovském balónku. Čím větší balónek je, tím víc je jeho povrch plochý. Brouk se pohybuje ve všech směrech a balónek se mu zdá naprosto plochý. Z větší vzdálenosti však vidíme, že se brouk pohybuje na obřím balónku.

Díky družici WMAP neboli Wilkinsonovy sondy mikrovlnné anizotropie měřením fluktuací reliktního záření se ví, že tomu tak není. Podle některých vědců ukazují snímky, pořízené tímto přístrojem, pravý tvar vesmíru. Mapa vytvořená WMAP zachytila vesmír těsně po jeho vzniku. Sonda změřila záření, které zůstalo po Velkém třesku. V současnosti se vědci snaží přijít na způsob, jak vypočítat tvar vesmíru. Pokud vyšleme paprsky světla a vytvoříme jimi obří trojúhelník, který povede od nás až k oběma okrajům pořízené mapy, tak součet úhlů tohoto trojúhelníku by měl být 180 stupňů. Pokud je vesmír kulatý jako plocha pláště balonu, tak součet úhlů světelného trojúhelníku bude větší než 180 stupňů. Aby vědci zjistili, jestli je vesmír plochý, nebo zakulacený, vyslali laserové paprsky do vesmíru a tento trojúhelník vytvořili. Podařilo se jim vše změřit a mohou konstatovat, že je to tak, jak tvrdili. Součet úhlů je 180 stupňů. To znamená, že vesmír je plochý. Pořízená mapa ukazuje, že vesmír je plochý. Někteří vědci si však tímto tvrzením nejsou stále jisti.

Paralelní vesmíry druhého stupně

Někteří odborníci tvrdí, že existují ještě jiné paralelní vesmíry. Takzvané paralelní vesmíry druhého stupně. Jakési obří bubliny plující hyperprostorem. Každá bublina obsahuje celý vesmír. Mohl by být náš vesmír jen jednou z mnoha vesmírných bublin? Pokud jsou teorie o existenci paralelních vesmírů druhého stupně pravdivé, pak by byl vesmír daleko pozoruhodnější, než jsme si kdy uměli představit. Vesmíry druhého stupně mohly vzniknout tak, že se vesmír po svém zrodu velmi rychle rozpínal do gigantických rozměrů a vytvořil jakousi obří mýdlovou kosmickou bublinu. Náš vesmír poté plul prostorem spolu s dalšími super bublinami. Když se střetl s jinou bublinou, vznikly sesterské vesmíry. Děje se to pořád. Vesmíry se nafukují a rozpínají do enormních rozměrů. Prostředí, ve kterém se tyto vesmíry druhého stupně pohybují, se nazývá hyperprostor. Stejně jako mýdlové bubliny se mohou vesmíry formovat, přetvářet a dělit. Je to velmi dynamický proces.

Vesmíry vznikají z ničeho, nebo z jiných vesmírů. Všechny tyto bubliny tvoří paralelní vesmíry druhého stupně. Každá z nich navíc obsahuje nekonečné množství paralelních vesmírů prvního stupně. Paralelní vesmíry prvního a druhého stupně jsou ve stejném prostoru. Je to v podstatě jeden vesmír s různými oblastmi, které nazýváme stupeň jedna a stupeň dva. Proletět se paralelním vesmírem druhého stupně, říkejme mu multikosmos, by byl jistě děsivý, ale i velkolepý zážitek. Jednotlivé vesmíry tady vznikají paralelně jeden vedle druhého a vzájemně mezi sebou neinteragují. A to ani když se vzájemně prolínají a srážejí. Paralelní vesmír druhého stupně si můžeme představit jako strom či přesněji jako fraktální strukturu. Každý vesmír vyrůstá spirálovitě z jiného vesmíru, který taktéž vyrůstá z jiného vesmíru. A mohou se tak tvořit další a další vesmíry. Je to vlastně takové chaotické nikdy nekončící větvení vesmírů, které se rodí ze svých předchůdců. Pro tento velkolepý proces se používá termín bublinová nukleace, což je proces, při kterém se v této zvláštní rozpínající se hmotě přestane malá část rozpínat. To způsobí, že se okolí tohoto místa také přestane rozpínat, a tak se v této bublině objeví klidné místo, ve kterém může vzniknout galaxie s hvězdami, planetami, a dokonce i s lidmi jako jsme my. Jsme tedy dětmi bubliny. Poprvé v historii lidstva mají „děti bubliny“ možnost prozkoumat paralelní vesmíry.

Tajemství vesmíru

Fyzikové věří, že stojíme na prahu odhalení tajemství vesmíru. Proč bychom se měli snažit odhalit tajemství paralelních vesmírů, když se jich nemůžeme dotknout? Protože v sobě ukrývají tajemství všech tajemství. Obsahují totiž tajemství původu všech věcí. Poprvé v historii se můžeme dozvědět, kde a jak vznikl náš vesmír. Možná náš vesmír vznikl srážkou s jiným paralelním vesmírem. Možná vznikl z jiného vesmíru. Toto jsou otázky, na které musí najít odpovědi fyzici, zkoumající dobu před Velkým třeskem. Má to ale háček. Celá desetiletí se vědci snažili o vytvoření jedné definice, která by spojila Einsteinovu obecnou teorii relativity, popisující fungování gravitace v makrokosmu, s kvantovou fyzikou, která pojednává o mikrokosmu. Dohromady tyto dvě teorie totiž popisují vše, co lidé o kosmu vědí. Připomíná to příběhy Toma a Jerryho. Je to skoro jako válečný stav. Tyto dvě teorie se nesnášejí. Jsou v úplném rozporu. Jsou neslučitelné. V současné době vědci nejsou schopni vytvořit kvantovou verzi obecné teorie relativity. Spojením těchto dvou teorií bychom získali odpovědi na všechno. Je to nezbytně nutné k pochopení Velkého třesku, k pochopení původu a vzniku vesmíru.

V roce 1980 přišli vědci s lyricky znějící teorií strun a slibovali, že díky ní vyřeší všechny záhady vesmíru, včetně té, jestli vůbec existují paralelní vesmíry. Podle této teorie nejsou částice pevnými body, což doposud věda tvrdila, ale jak ukázaly nové výzkumy, vlněním. Vlněním, které má určité vlastnosti. Teorie strun fyzikálně popisuje, jak různá vlnění vytvářejí různé fyzikální částice. Je to v podstatě jako v hudbě. Stejně jako na kytaře nebo base můžete pomocí strun vytvořit různé tóny. Když vědci začali zkoumat teorii strun podrobněji, učinili pozoruhodné objevy. Zjistili, že nejen struny, ale také membrány a jiné rozsáhlejší objekty mohou vibrovat. Je to, jako bychom do kapely přidali bubny, jako další instrument, obohacující zvuk. To zvětší náš repertoár, který můžeme hrát.

Teorie strun byla rozvinuta v novou teorii zvanou teorie membrán, nebo také M-teorie. Zjistili, že všechny částice v přírodě i celém vesmíru jsou tvořeny chvějícími se membránami a vibrujícími strunami. K posunu v této teorii došlo, když vědci zjistili, že aby byla platná a dokázala popsat úplně vše, je třeba počítat s kosmem, který existuje v 11 dimenzích. Budete-li sedět na vrcholu hory a podíváte se dolů, uvidíte celou řadu samostatných vesnic, které nemají nic společného. Z vrcholu hory se vám ale naskytne ucelený pohled na krajinu. A stejné je to s M-teorií. M-teorie vysvětluje, jak fungují v kosmu ty nejmenší, ale i ty největší principy. Podle této teorie žijeme na obří energetické membráně a náš vesmír je provázán s větším vesmírem speciálními neviditelnými dimenzemi. A aby toho nebylo málo, tak se v této teorii tvrdí, že šest nebo sedm těchto dimenzí, které nejsme schopni vnímat, máme přímo před nosem. Na každém místě, kde se pohybujeme, se nachází nepatrné prstence šesti nebo sedmi dimenzí, které nejsme schopni vnímat. Tyto membrány jsou doslova natěsnány vedle sebe.

Jedna z těchto vlnících se membrán je vlastně celým vesmírem. Hned vedle ní se může nacházet jiná, odlišná membrána, vzdálená jen jeden milimetr. Je to gigantická energetická vlnící se plocha, známá pod pojmem hyperprostor. Vesmíry mohou být napojeny na větší vesmíry, nebo mohou být součástí jiného vesmíru. Náš vesmír je spojen s mnohem větším vesmírem, který se pohybuje prostorem. Pohybuje se v daleko větší struktuře, v hyperprostoru. Náš trojrozměrný vesmír je jako membrána, kmitající uvnitř daleko větší struktury. Chce to obrovskou dávku víry, abychom přijali, že jsou kolem nás dimenze, které nás jako pupeční šňůrou spojují s hyperprostorem. Kde jsou tyto membrány, na které jsme napojeni? A proč nemůžeme dimenze, které nás spojují, vidět?

Můžeme do jiné dimenze a do paralelního vesmíru proniknout i jinak, než pomocí myšlenky? V souladu s M-teorií se těsně před vznikem vesmíru, pouhou trilióntinu trilióntiny sekundy, jako činely srazily dvě membrány, a tím došlo k Velkému třesku. A v průběhu 13 miliard 700 milionů let se v rozpínající se bublině vytvořil vesmír, který známe dnes. Mohl náraz membrán vytvořit také paralelní vesmíry? Pokud se to stalo jednou, bude se to opakovat znovu a znovu. Je tedy možné, že v hyperprostoru dochází k neustálým srážkám, z nichž vznikají nové a nové vesmíry. Pokud je to pravda, tak paralelní vesmíry druhého stupně musejí existovat. Čas se nezastaví a díky vesmírným kolizím vznikají neustále nové vesmíry.

Paralelní vesmíry třetího stupně

Zformování paralelního vesmíru třetího stupně je ještě pozoruhodnější. Funguje to asi takto. V prvním i druhém stupni paralelních vesmírů jsou jejich kopie odděleny v čase a prostoru. Ale ve třetím stupni paralelního vesmíru existuje naše kopie právě teď a právě tady. Tedy ve stejném čase a prostoru jako my. Jsou od nás odděleny, protože jsou v jiné dimenzi tohoto vesmíru. A aby to bylo ještě složitější, tak existují v nekonečném množství. Pokud je tato teorie „mnoha světů“ pravdivá, pak to má nedozírné následky.

Proč bych měl dodržovat zákony, když vím, že v jiné dimenzi se dopouštím zločinu a projde mi to. Tato pobuřující myšlenka se zrodila ve zvláštním světě kvantové fyziky. Ve vědě zabývající se základními částicemi. V tomto bizarním světě atomů se pohybují elektrony, které zmizí a zase se odnikud objeví. Elektrony, které mohou být ve stejném okamžiku na více místech. Tento ohromující jev kvantové fyziky je znám jako Heissenbergův princip neurčitosti. Je to tak bláznivé, jak to zní. Nejenom, že podle kvantové fyziky může být jedna částice na dvou místech současně, ale podle Heissenbergova principu neurčitosti dokonce v jednom okamžiku na dvou místech zároveň být musí. Pomocí laserového paprsku a skleněné koule to můžeme pozorovat na částicích světla. Nejmenší částice světla – fotony – vycházející z laseru, mohou dopadat na více míst zároveň. A jelikož i my jsme složeni z podobných malých částic, tak dokážeme i my být na vícero místech současně. Jinými slovy – naše tělo může udělat kvantový skok do jiné dimenze, do jiného paralelního vesmíru. I v našem mozku jsou tyto malé částečky, které mohou ovlivňovat naše rozhodování. Pokud půjdu po chodníku a budu přemýšlet, jestli mám jít vpravo, nebo vlevo, tak se některé moje částice vydají doleva a jiné doprava. Takže se vlastně rozdvojím a dostanu se do paralelní reality. V paralelním vesmíru třetího stupně má dokonce i kočka více než devět životů. Problémem je, že v některém světě může být mrtvá a v jiném si náramně užívat života. Ale jak je možné, aby jedna kočka byla mrtvá i živá současně? Protože se vesmír rozdělil napůl. V jednom je kočka živá a v tom druhém je mrtvá.

V tomto světě mnoha světů je však ještě děsivější, že i ta nejdrobnější myšlenková odchylka může změnit celý svět. Je to stejné, jako by motýl mávnutím křídel způsobil hurikán. Jedna drobná událost může změnit běh dějin. V těchto rozvětvujících se paralelních světech se každá historická událost odehrála ve všech možných variantách. Takže v jednom nacisté vyhráli druhou světovou válku. A v tom případě mluvím německy a za mnou visí svastika. A v jiném světě se nic z toho vůbec nestalo. V jednom z těchto světů nebyla druhá světová válka vůbec a padesát miliónů lidí nezemřelo. Stejně jako v nekonečné hře v kostky budou vrženy všechny kombinace čísel, tak i v tomto světě mnoha světů se odehrají všechny možné scénáře všech rozličných událostí. Všechna naše přání se v paralelních vesmírech splní. Pokud je tato teorie správná, tak v jednom z těch světů vyhráli Chicago Cubs světový pohár. A Spojené státy jsou stále britskou kolonií. I to nejméně pravděpodobné je ve světě paralelních vesmírů možné. Tvorové z těchto tajemných zvláštních dimenzí procházejí naším světem. V úžasném světě paralelních vesmírů se cokoli, co se může stát, stalo nebo se stane v nějakém jiném vesmíru v jiné dimenzi, v jiném časoprostoru.

Kvantové rozdíly mohou přepsat historii, vytvořením více vesmírů, které dojdou k různým výsledkům. Některé války se v nich nikdy nestaly, a naopak něco, co jsme si nikdy ani nepředstavili, se stalo. Drobná změna způsobila, že planetka minula Zemi, a tak se po ní dinosauři stále ještě někde potulují. Každý z těchto fantastických paralelních vesmírů zabírá stejný prostor jako náš, ale jsou v jiné dimenzi, a proto je nemůžeme vidět. Takže když doma v klidu sledujete televizi, mohou se kolem vás dít podivné, neviditelné věci. Tyto paralelní světy jsou ve vašem obývacím pokoji. Takže můžete mít doma klidně i dinosaury. Sice je nemůžete vidět, ani slyšet, ale věřte, jsou tam. Kvantové částice, které vytvářejí odlišné verze nás samotných, mohou také vytvořit celý nový vesmír. Vesmír byl v jeden okamžik menší než pouhý elektron. Pokud je toto tvrzení pravdivé a protože víme, že elektrony dokážou být ve více paralelních světech současně, tak i celý vesmír může existovat v jiné paralelní formě. To je nevyhnutelný závěr.

Paralelní vesmíry čtvrtého stupně

To ale není vše. Vědci nedávno šokovali svět zprávou, že by mohl existovat ještě jeden druh paralelního vesmíru. Tento paralelní vesmír čtvrtého stupně vzniká buď kvantovými fluktuacemi, nebo srážkami hyperprostoru. To, co takto vzniká, je zásadně odlišné. V tomto typu paralelního vesmíru neplatí žádné zákony. Je možné, že tam platí zcela odlišné matematické a fyzikální zákony, než ty které známe my z naší reality. Pokud jsou zákonitosti v paralelním vesmíru čtvrtého stupně zcela odlišné, pak se prostor může skládat jen z částic a plynů. Galaxie, hvězdy, planety a život by se nezformovaly do podoby, v jaké je známe my. Toto je Fermiho národní laboratoř urychlování částic ve státě Illinois.

Aby dokázali existenci paralelních vesmírů prvního, druhého, třetího a čtvrtého stupně, potřebují vědci reálný důkaz. Musejí najít jakýkoli sebemenší důkaz, že je náš svět spojen s jinými dimenzemi. Proto se vědci z Fermilabu (Fermiho národní laboratoř urychlování částic ve státě Illinois) chystají k mimořádnému experimentu na urychlovači částic pojmenovaném Tevatron. Doufají, že se jim podaří najít důkaz existence paralelního vesmíru. Pokud nějaké další dimenze určitých rozměrů a tvarů jsou, tak je experimentálně odhalí. Největší šanci na odhalení jiných dimenzí získají při srážce dvou částic vyslaných proti sobě ohromnou rychlostí. Rozhodující při tomto experimentu je gravitace. Je to takzvaná slabá síla, a vědci si myslí, že právě proto se gravitace vymyká všemu v našem vesmíru. Ve Fermilabu se rozhodli hledat částice, které gravitaci nesou – takzvané gravitony.

Domnívají se, že gravitace je síla přítomná ve všech dimenzích. Předpokládají, že když se jim podaří vyvinout dostatečnou energii, měli by graviton přesunout z jedné dimenze do druhé. Nalézt graviton, nebo alespoň jeho stopu, není vůbec jednoduché. Je to velmi obtížné a složité, protože hledáte něco, co neexistuje, co zmizelo. Je to velmi ojedinělý jev. Musejí proto tento experiment tisíckrát opakovat, aby jim nám podařilo dosáhnout, že jedna částice zmizí v jiné dimenzi. V šestikilometrovém prstenci ze speciální oceli jsou proti sobě vystřeleny rychlostí dosahující rychlosti světla, protony a antiprotony. Aby velmi citlivý experiment nebyl rušen vlivy z vnějšího světa a také kvůli bezpečnosti, odehrává se pokus hluboko pod zemí. Prstencem vyšlou paprsek vysoce energeticky nabitých protonů jedním směrem a proti nim vystřelí vysoce nabité antiprotony. Ty se pak srazí. Tato ohromná srážka částice zničí a tím vznikne čistá energie. Domnívají se, že se jim podaří vytvořit nové částice, které zmizí v jiné dimenzi. Pokud se nic nestane, jak vědci zjistí, že se graviton přesunul do jiné dimenze? Zjistí to tak, že zrekonstruují celou srážku a pak budou hledat místa, ve kterých došlo ke ztrátě energie. Může to trvat roky a tisíce pokusů, než dojde k historické chvíli odhalení jiné dimenze.

Útěk do jiného vesmíru

Pokud existují jiné dimenze, tak je vesmír daleko větší a záhadnější, než jsme si dovedli představit. Kdyby se pokus podařil, byl by to pozitivní důkaz existence paralelních vesmírů. Otázkou pak zůstane: Jak se tam dostaneme? Kdyby se někdy v budoucnu měla naše planeta stát neobyvatelnou, mohlo by se lidstvo zachránit otevřením brány do paralelního vesmíru? Paralelní vesmíry nejsou jen bláznivou myšlenkou fyziků, kteří by rádi spojili vědu s fikcí. Pokud by se podařilo dokázat jejich existenci, mohlo by to mít v budoucnu velké využití. Objev tunelu do jiného světa by mohl zachránit lidstvo. Během bilionu let náš vesmír nevyhnutelně zanikne. Odborníci tvrdí, že dojde buď k velkému smrštění, nebo k velkému vychladnutí. Pokud se ukáže, že existují i jiné světy, mohlo by se lidstvo do nich přesunout a zachránit. Pro budoucí generace by se brána do jiné dimenze mohla stát jedinou nadějí na přežití. Otázkou však zůstává, zda jsme schopni se tam dostat.

Jednou z možností, jak se dostat z našeho vesmíru do jiného, by mohl být průchod takzvanou červí dírou, což je most spojující dva vesmíry. Funguje to podobně jako vlak nebo metro. Je to jako systém podzemních tunelů metra, kterými se přepravíte na jiné místo. Představte si to jako dva vedle sebe rovnoběžně umístěné listy papíru, mezi kterými by byla brána, portál, spojující oba vesmíry. Tato podivuhodná teorie byla poprvé předložena roku 1935 jedinečným Albertem Einsteinem a jeho studentem Nathanem Rosenem. Čistě teoreticky by mohl tento tunel, spojující dvě červí díry, sloužit podobně jako metro. Pasažéři by se jím však přepravovali do jiného časoprostoru. Bude to však fungovat pouze v případě, že je vesmír opravdu nekonečný. Teoreticky by mohlo být možné použít tuto „zkratku“ k cestování do vzdálených konců vesmíru, anebo dokonce do jiných vesmírů.

Existuje celá řada problémů, které by nastaly při průletu červí dírou. Jeden se však zdá nepřekonatelný. Když Einstein sestavil rovnici červí díry, nikdy ani nepomyslel, že by se jí kdy někdo pokusil projít, protože by určitě cestou zemřel. Ale i když se to zdá nemožné, někteří vědci se domnívají, že by mohl existovat způsob, jak červí dírou projít a poté o tom vyprávět svým vnukům. Podle nich byste principiálně mohli projít skrze červí díru rovnou do jiného paralelního vesmíru. Kdybyste prošli další dírou, dostali byste se do další dimenze. Mohli byste to opakovat donekonečna. Je to jako jet výtahem vzhůru. Každé patro je jiný vesmír. Má to ale zase jeden háček. Je tu však jeden zásadní problém. Nikdy si nemůžete být jisti, kde skončíte. Třeba uvnitř hvězdy nebo planety. Nakonec se může ukázat, že je přesun do paralelního vesmíru pro člověka nemožný.

Mohou však být i jiné způsoby, jak zachránit lidský rod. Pokud by brána dosahovala rozměrů pouhého atomu, můžeme skrze ni poslat semínko nebo nanorobota, který bude mít na své palubě databanku DNA, potřebnou k založení nové civilizace na opačné straně vesmíru. V přírodě se tak množí stromy. Na stromě dozrají semínka obsahující DNA, ta se pak rozletí do všech stran, aby z nich vyrostl nový strom. Nějaká budoucí civilizace by tedy snad mohla vyvinout natolik velkou energii, aby vyslala laserový paprsek, schopný překonat či opustit náš časoprostor. Je to sice nesmírně obtížné, ale fyzici spočítali, že pokud budeme do jediného bodu koncentrovat nepředstavitelné množství energie, aby dosáhli tzv. Planckovy energie, tak budou čas i prostor nestabilní a v té chvíli se začnou formovat malé vesmírné bubliny. A právě mezi nimi by mohly být portály do jiných dimenzí. Tímto způsobem by mohl nanorobot dopravit vzorky lidské DNA a všech potřebných informací o našem světě do paralelního vesmíru. V případě hrozícího vyhynutí lidstva by to mohla být naše poslední naděje. Pokud to nedokážeme, tak to bude konec našeho vesmíru. Jestli se nám tento neuvěřitelný čin podaří uskutečnit, může být náš vesmír vzkříšen, stejně tak jako Fénix povstal z popela. Hrajeme si tady vlastně na Boha. Tyto neuvěřitelné teorie mohou od počátku přepsat vesmírnou historii lidstva. Každá z těchto bizarních teorií může být pravdivá. Možná dokonce všechny, ledaže by neexistovaly vůbec!

Autor: Česká televize

Zdroj: www.ceskatelevize.cz

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.