Zakladatelem české lékařské chemie a biochemie byl Ukrajinec

Chemie a biochemie jsou obory klasické medicíny.

Ivan Jakovič Horbačevskij

„Sledujme práci současníků, ale nezapomínejme přitom na práce a snažení našich předků.“ (Český lékař Vilém Weiss)

„Na úspěchu a pokroku věd přírodních zakládá se všeliký čilý život i vlnění pospolitého obcování a blaze národu, v jehož lůně tyto vědy horlivých mají pěstovatelů!“ Těmito slovy nastolil poprvé v roce 1864 český fyziolog, anatom, biolog a filozof Jan Evangelista Purkyně (1787-1869) otázku založení české univerzity a její lékařské fakulty na jednání poslanců českého zemského sněmu. Po mnohaletém zápasu o českou univerzitu od druhé poloviny šedesátých let 19. století došlo konečně v roce 1882 k rozdělení jednotné Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou, takže od počátku školního roku 1883/84 existovaly v Praze také dvě lékařské fakulty. Dříve, než mohla česká lékařská fakulta dne 15. října 1883 slavnostně zahájit svoji činnost, bylo nutno překonat řadu překážek, přičemž mnohé se odstraňovaly ještě v průběhu dalších let. Jedním z hlavních problémů byl nedostatek vhodných osob k personálnímu obsazení důležitých postů přednostů českých ústavů a klinik, zejména v teoretických oborech. Bylo nutné hledat je i v zahraničí, pokud byli mimo dalších předpokladů schopni přednášet česky. Neobyčejně šťastnou volbou bylo obsazení místa přednosty „Ústavu pro lučbu lékařskou“, historicky prvního českého ústavu lékařské chemie. Do vypsaného konkurzního řízení se také přihlásil tehdy 29letý asistent na lékařské fakultě vídeňské univerzity Ukrajinec Ivan Horbaczewski, a místo získal. Otevřela se mu tak možnost další vědecké a univerzitní kariéry. Zásluhu na tom měl především řádný profesor MUDr. Eduard Albert (1841-1900), přednosta I. chirurgické kliniky ve Vídni (považovaný za jednoho z největších chirurgů 19. století), pedagog, literární kritik, překladatel, básník, mecenáš, politik, a především český vlastenec, sledující dění v Praze. V roce 1883 se svěřuje svému příteli, řediteli gymnasia v Roudnici, Josefu Černému: “ Vidím, že české literatuře ve svém oboru neprospěju. Co vědeckého musím německy – zato odkážu našemu národu…Ti mladí ať to povedou. Piťha, Maydl a Horbaczewski, to je present dobrý, který jsem Čechům získal, snad se podaří ještě některého Čecháčka zde vychovat.“

„V tom záleží pokrok na univerzitách (a bude ležet i budoucně), ba to jest a bude podstatou vysoké školy, že se na ní netraduje toliko věda hotová, nýbrž se na ní ukazuje, jak se vědecky pracuje, že se na ní učí vědecky pracovat, že se na ní věda produkuje.“ (Český historik Jaroslav Goll nad právě otevřenou českou univerzitou v Praze, 1882)

Mladý úspěšný vědec si přivezl na nové působiště mezinárodní renomé zejména mezi organickými chemiky, neboť jako první na světě provedl v roce 1882 syntézu kyseliny močové zahříváním směsi močoviny (urea, diamid kyseliny uhličité) a glykokolu (glycin, kyselina aminooctová). Tato kyselina a její sole (uráty) jsou u člověka konečným produktem odbourávání purinů, patřících mezi základní stavební složky nukleových kyselin (DNA, RNA); významně se podílí (mimo jiné) na antioxidační ochraně organismu proti nebezpečným účinkům kyslíkových radikálů. Ačkoliv prestižní britský vědecký týdeník Nature, který si všímal od svého založení v roce 1869 i české vědy, označil Horbaczewského objev za nejdůležitější od přípravy močoviny – typického produktu metabolismu savců – zahříváním vodného roztoku anorganického kyanatanu amonného. Tím, kdo se jako první zapsal do dějin chemie přípravou organické sloučeniny z anorganických látek, byl slavný německý chemik Friedrich Wöhler (1800-1882). Protože se však ani jemu nepodařilo kyselinu močovou syntetizovat, byl Horbaczewského objev přijímán z počátku velmi zdrženlivě.

Mezi Haličí, Vídní a Prahou

Ivan Jakovič Horbačevskij (v ruském přepisu Ivan Jakovlevič Gorbačevskij, v době Rakouska-Uherska a první čs. republiky Johann, Ivan či Jan Horbaczewski) se narodil v roce 1854 v Zarubincích u Zbaraže v oblasti Tarnopolu na Ukrajině, tehdy v rakouské východní Haliči, do rodiny řeckokatolického kněze. Po studiích na německo-polském gymáziu v Tarnopolu (dnes zde nese jeho jméno Tarnopolská státní lékařská univerzita akademika Ivana Horbačevského) získal vysokoškolské vzdělání (MUDr.) na Lékařské fakultě Vídeňské univerzity, ale na své alma mater zůstal a záhy se stal asistentem prof. Ernsta Ludwiga v Laboratoři pro užitou lékařskou chemii (1880-1883). Věnoval se zde chemickému výzkumu, zejména studiu albuminoidů a elastinů. Svoji první vědeckou práci o nervové soustavě však publikoval ještě jako medik v roce 1874. V jeho odborných pracích i v korespondenci najdeme běžně ukrajinštinu, polštinu, němčinu a také… češtinu. Po odchodu z Vídně v roce 1884 byl záhy jmenován řádným profesorem na české Univerzitě Karlově, kde působil jako pedagog v oblasti lékařské chemie až do roku 1917. Po celou tuto dobu vědecky pracoval v nově zřízeném Ústavu lékařské chemie UK, který též vedl. Sice sledoval stále stejnou tématiku – kyselinu močovou, její vznik a funkci v lidském organismu, ale celkový záběr jeho výzkumných prací byl značný. V bibliografii publikovaných prací se uvádí vedle mnoha kratších původních sdělení především 40 položek zásadních studií (např. „O dokazování barviva krevního), z nichž nemalou část tvoří monografie z oblasti syntetické, analytické, fyziologické, klinické, potravinářské, toxikologické, terminologické a učebnicové. Jeho práce pedagogická je reprezentována třídílnou učebnicí „Chemie lékařská“, vydanou ve čtyřech svazcích v letech 1904-1908 a sloužící posluchačům na lékařských fakultách i lékařům v praxi po více než dvaceti let. Moderním způsobem v ní integroval poznatky obecné chemie a užité chemie lékařské. On sám přednášel medikům a budoucím farmaceutům farmakologii a soudní chemii; proto je také označován za jednoho ze zakladatelů české biochemie. Byl učitelem řady později významných lékařů a vědců, např. profesorů Formánka Laufbergera, Syllaby, Kukuly, Haškovce, Kabrhela, Heverocha či Hamsíka. Opakovaně byl pověřen úřadem děkana lékařské fakulty, pro akademický rok 1902/03 se stal dokonce rektorem UK. V roce 1900 se mu podařilo prosadit, aby se jeho vlastní obor, lékařská chemie, stal povinným předmětem, zakotveným ve zkušebním řádu. Ocenění jeho vědecké práce se odrazilo nejen v čestném členství ve významných českých a ukrajinských společností (Královská česká společnost nauk, lvovská Ševčenkova učená společnost, Všeukrajinská akademie věd), ale zastával také řadu funkcí veřejných a politických. V roce 1899 byl povolán do Zdravotní rady českého království a odtud v roce 1906 do vídeňské Nejvyšší zdravotní rady. V 1901 byl jmenován dvorním radou, od roku 1909 byl doživotním členem Panské sněmovny.

Vstup do aktivní politiky     

Profesor Horbaczewski byl austrofilem a věrným služebníkem 50 milionové mnohonárodnostní rakousko-uherské monarchie. Přesto bylo pro mnohé Čechy překvapením jeho zapojení do oficiální státní politiky v čase krátce před rozpadem monarchie po prohrané první světové válce. V roce 1917 přijal nabídku nového císaře Karla I. a stal se – jako první Ukrajinec v historii a představitel ukrajinského exilového nacionalistického hnutí – ve vídeňské vládě ministrem bez portfeje s úkolem připravit vznik nového rezortu zdravotnictví. O rok později byl oficiálně jmenován ministrem zdravotnictví a působil na tomto vysokém úřednickém místě až do listopadu 1918. Se vznikem Československé republiky jako samostatného státu nesouhlasil a po převratu v listopadu 1918 zůstal ve Vídni. Přednášel zde na Ukrajinské svobodné univerzitě (Universitas Libera Ukrainensis), kterou založila počátkem roku 1921 skupina protikomunistických studentů, akademiků a dalších emigrantů z bolševického Ruska. Díky velkorysé nabídce prezidenta republiky Tomáše G. Masaryka a podpoře čs. vlády se záhy ukrajinské exilové centrum přestěhovalo do Prahy, která se stala světovým centrem ukrajinských emigrantů. Všichni, kteří troskotali v zápase za svobodnou Ukrajinu, zde našli nový důstojný domov. Po převedení ukrajinské university do Prahy, se s ní vrátil i Horbaczewski. Protože byl svým založením demokrat a dlouholetý přítel profesora Masaryka (podle vyprávění Karla Čapka patřil Horbaczewski k několika málo lidem, kteří jej mohli jako presidenta kdykoliv navštívil bez ohlášení), se nakonec se vznikem Československa smířil. Ve 20. letech byl rektorem ukrajinské univerzity a jako čestný profesor na ní působil až do roku 1939.

Profesor soudní chemie a toxikologie MUDr. Emil Švagr vzpomínal v roce 1951 na svého učitele úsměvnými slovy: „Jeho vysoká postava s hlavou nachýlenou nad pracovním stolem mlčky obrátila plnovousem vroubený obličej, z něhož se dívaly zpytavé a poněkud nepřítomné oči. Někdy bylo třeba čekati, než se obrátil a promluvil tou svojí typickou češtinou, na níž bylo znáti trochu cizí přízvuky a poněkud nezvyklá výslovnost, jež v některých jeho úslovích, dodnes v tradicích zachovaných, byla obecně známa.“

Zemřel 24. 5. 1942. Pohřben je v Praze na hřbitově Šárka u dejvického kostela sv. Matěje.

Výběr z použité literatury a pramenů:

  1. Barvíková, H.: Jan (Ivan) Horbaczewski. 150. výročí narození. Akademický bulletin, Galerie 03/2004.
  2. Broncová, D. (ed): Historie farmacie v Českých zemích. MILPO MEDIA: Praha 2003.
  3. Devies, G.: Kompletní historie medicíny. (C)PRESS: Brno 2013.
  4. Jindra, J.: Ivan Horbaczewski (1854-1942). Chem. Listy 111, 283-301 (2017).
  5. Kraml, J., Štípek, S.: Před 150 lety se narodil profesor MUDr. Jan. Horbaczewski. Časopis lékařů českých 143, 362-363 (2004).
  6. Kraus, I.: Dějiny technických věd a vynálezů v českých zemích. Academia: Praha 2004.
  7. Kýr, K.: Zaváté stopy české historie: O polozapomenutých osobnostech a událostech. Martin Koláček: Praha 2013.
  8. Lesný, I.: Slavní lékaři. Fragment: Praha 1994.
  9. Lučba lékařská se jiř 130 let učí česky. Lékařské listy 2014, č. 2 (2014).
  10. Plachý, J. In: Mezi Haličí, Vídní a Prahou. Prof. MUDr. Ivan Horbaczewski (1854-1942). Slovanský přehled 91, 147-152 (2005).
  11. Jan Horbaczewski: 15.5.1854-24.5.1942. Sborník přednášek na semináři ke 150. výročí narození zakladatele české lékařské chemie. Galén: Praha 2005.
  12. Schott, H.: Kronika medicíny. Fortuna Print: Praha 1994.
  13. Svobodný, P., Hlaváčková, L.: Dějiny lékařství v českých zemích. Triton: Praha 2004.
  14. Štípek, S.: Jan Horbaczewski 15.5.1854-24.5.1942. Galén: Praha 2005.
  15. Vondráček, V.: Lékař vzpomíná. Avicenum: Praha 1973.
  16. http://www.medvik.cz/link/bmc14068391
  17. http//cs.wikipedia.org.wiki/Ivan_Horbaczewski

Autor: Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc.

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.

Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc. 17 Článků
Po téměř padesát let pracoval jako učitel, technolog anorganických výrob, výzkumný pracovník v oboru čistých chemikálií a polovodičů, po roce 1989 ve státní správě a posléze v oblasti ochrany životního prostředí. Po dobu dvaceti let byl soudním znalcem pro odvětví chemie. V současné době je – podle vlastních slov – „státním rentiérem", což mu umožňuje věnovat se naplno celoživotní zálibě – nezávislé odborné publicistice presentované v pedagogických, zdravotnických, technických, marketingových, vlastivědných, populárně-naučných i vědeckých tištěných a internetových periodikách. Náměty pro svoje práce hledá především ve světové i národní historii medicíny, farmacie, matematiky, přírodních věd a techniky, v životě a práci významných přírodovědců a dalších osobností minulosti i současnosti, ve zprávách o nových vědeckých objevech a moderní technice. Je autorem publikace Agrochemické pokusy a četných recenzí knižních novinek z produkce několika nakladatelství.

Buďte první, kdo přidá komentář

Napište komentář