„Když se mistr Jan Hus a Jeroným Pražský nebáli dát upálit za živa, nebudeme se bát ani my po smrti.“ (Vojtěch Náprstek)
„Kdo vlasti sloužíš, vděku nečekej.“ (Nápis na rodinném hrobě Braunerových, 6H-100 na Vyšehradě)
Hlavní město Království českého Praha mělo na začátku převratných společenských změn v 19. století oproti jiným evropským metropolím spíše provinční charakter a odrážela se zde charakteristická strnulost a nehybnost systému, který se obával každé novoty i projevů veřejného mínění jako stále ještě přetrvávající hrozby Francouzské revoluce. Základními pilíři státu byly věrnost panovníkovi a jeho vládě, katolické víře a tradičnímu uspořádání stavovské společnosti. Přes veškeré snahy o zachování status quo však i do rakouského mocnářství začaly pronikat politické ideály založené na svobodě člověka a jeho občanských, národních i sociálních právech. Obraz každodennosti se začal měnit. Do této atmosféry se v roce 1817 narodila protagonistka našeho vyprávění, Augusta Neumannová.
Měla původ po přeslici ze starého šlechtického rodu Hřebenářů z Herrenfelzu, pobočné linie pánů z Harrachu, jejím otcem byl vynikající německý chemik, technolog a národohospodář Dr. Karel Augustin Neumann (1771-1866). Zabýval se zejména cukrovarnictvím, zvyšováním úrovně sklářství, běličství, barvířství a dalších odvětví, prosadil používání uhlí k vytápění parních lokomotiv v celém Rakousku a sepsal i několik odborných publikací v německém jazyce, kterým se samozřejmě mluvilo i doma. Na žádost Josefa Gerstnera, svého přítele a prvního ředitele pražské Polytechniky, působil zde deset let jako profesor chemie. V roce 1817 byl jmenován guberniálním komerčním radou na místo direktora úřadu obchodní a manufakturní inspekce při pražském místodržitelství. V zámožné rodině se charismatické Augustě dostalo také slušného vzdělání v přírodních vědách (což bylo tehdy naprostou výjimkou), hovořila několika světovými jazyky, měla malířské nadání. Zkrátka přes konzervativní výchovu se ve své době stala velice moderní ženou.
Ačkoliv pocházela z intelektuálního prostředí německé úřednické šlechty, díky otcovým stykům se členy Průmyslové jednoty a Měšťanské besedy, seznámila se a ve čtyřicátých letech provdala za vzdělaného staročeského právníka, politika a spisovatele JUDr. Františka Augusta Braunera (1810-1880), pocházejícího z mlynářského rodu usazeného v Litomyšli a již od gymnaziálních let nadšeného vlastence. Byl poslancem zemského sněmu i říšské rady, jedním z nejaktivnějších politiků liberálního směru roku 1848, autorem první formulace českých státoprávních požadavků, vídeňské vládě nepohodlný, nicméně uznávaný odborník v jurisdikci a úspěšný advokát. Manželé Braunerovi měli čtyři děti, které vyrůstaly v moderním, demokraticky a benevolentně vedeném rodinném prostředí. Nejstarší Vladimír (1853-1924) byl známým pražským právníkem a převzal po otci advokátní kancelář, Anna (1856-1930) měla literární sklony a provdala se za známého francouzského spisovatele Élémira Bourgese, Bohuslav (1855-1935) se stal světově proslulým chemikem a univerzitním profesorem, a nejmladší Zdeňka (1858-1934) se proslavila jako talentovaná malířka-krajinářka, grafička a knižní ilustrátorka. Rodina Braunerových patřila k pražské vlastenecké smetánce. Častými návštěvníky v jejich bytě na Pernštýně bývaly významné osobnosti tehdejšího společenského, politického a uměleckého života a hosté ze zahraničí. Patřil k nim například básník Josef Václav Sládek, Jan Neruda, K. H. Borovský, ale i rodina Palackých, Náprstků nebo Riegrů. Nutno podotknout, že v době převládání německého jazyka v českých zemích se zde mluvilo více česky než německy (znalost francouzštiny a angličtiny byla samozřejmá).
Zcela výjimečný byl nejen celý Augustin život, ale také jeho konec – především proto, že jí byl uspořádán první občanský pohřeb u nás, čin zvláštní a ojedinělý. Zemřela 18. října 1890 při jedné z mnoha návštěv svých dcer v Paříži. Podle výslovného přání byla zpopelněna v krematoriu největšího pařížského hřbitova Pére-Lachaise. Žeh jako forma pohřbívání byl zde povolen již od časů revoluční Francie jako „fakultativní spalování mrtvol“. A tady začaly těžkosti! Rakousko-Uhersko v té době nemělo jediné krematorium a až do roku 1918 se na území habsburské monarchie zemřelí nespalovali. Rakouský právní řád žeh nezakazoval, ale spalování na vlastní půdě nebylo povoleno, takže zpopelnění bylo možné jedině v cizině. Bylo ovšem nákladné, takže si je mohli dovolit pouze bohatí. Myšlenka spalování mrtvého těla, dnes přirozená součást našeho života, bylo pro mnoho lidí nepřijatelné. Téměř neskutečná až kuriozní byla již přeprava urny vlakem z Paříže do Prahy. Její dcery Anna a Zdeňka ji uložily do krabice na dámské klobouky, se kterou vždy cestovaly. Protože tehdy katolická církev vystupovala důsledně proti žehu (ještě v roce 1886 byl v papežském dekretu žeh označen za „zlozvyk prokletý a zavrženíhodný“), stavěla se proti ukládání uren zemřelých na všech hřbitovech; musely být umístěny jinde. Ani v tomto případě nedala pražská kapitula souhlas s uložením urny na Vyšehradském hřbitově do rodinné hrobky (kde byl již deset let pohřben její manžel), natož se smutečním obřadem. Rodina Braunerů však byla mimořádně vážená a vlivná, takže se celá záležitost vyřešila kompromisem. Urna byla uložena bez církevního obřadu a na prosbu mladší dcery Zdenky nad hrobem namísto kněze promluvil Vojtěch Náprstek, přítel Braunerových a jeden z prvních propagátorů pohřbů žehem u nás. Mimo jiné citoval biblické „prach jsi a v prach se obrátíš“, slova, která vystihují žeh daleko přesněji než tlení v rakvi.
Až do současnosti se traduje, že Augusta Braunerová byla prvním zpopelněným Čechem (vlastně Češkou). Jde však o stále přepisovaný omyl. Již v roce 1883 – tedy o sedm let dříve – byla v krematoriu v německém městě Gotha (Durynsko), spálena členka Prozatímního divadla Helena Veverková-Vinandová, neteř novináře a politika Dr. Karla Sladkovského a žačka slavné herečky Národního divadla Otýlie Sklenářové-Malé. Teprve poté jako druhá následovala Augusta Braunerová, třetím byl Vojta Náprstek (1894) a v roce 1906 ze známých osobností herečka Hana Kvapilová. V letech 1892-1902 byly z českých zemí ročně v Německu zpopelněny jedna až dvě osoby. Teprve v roce 1911 počet vyskočil na pětadvacet. To již měla idea žehu leccos za sebou. Československý zákon přijatý 17. prosince 1921 hlásal: „Kdo projevil vůli být zpopelněn, nesmí být pohřben jinak.“
Autor: Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc.
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář