Zatímco otázky nejrůznějších redukčních programů a diet, léčby obezity a diabetu, vhodnosti pití kávy či doplňkové užívání vitamínů a minerálů jsou běžnou součástí dnešní společenské konverzace, témata o stavu našich střev patří až na jedno z posledních míst.
Podívejme se však zcela bez ostýchavosti tváří v tvář některým faktům: syndrom dráždivého tračníku, zácpa, průjem, plynatost a nadýmání v oblasti žaludku, vyduté břicho, kyselý reflux, vyčerpanost, rakovina tlustého střeva… Seznam je téměř bez konce. Pravděpodobně se o tom zatím příliš nebavíme, považujíce tyto projevy za hluboce intimní. I přesto – jak tvrdí i starý výrok – že smrt začíná v tlustém střevě.
Nebylo tomu však v historii lidské společnosti vždy. Byly doby, kdy i takové lidské činnosti, jakými je například vyšetřování a léčení trávicí soustavy, se staly módní záležitostí. Zvláště za časů Ludvíka XIV. (řečeného Král slunce) lékařská „věda“ doslova hýbala francouzským královským dvorem. Za dominantní léčebnou metodu bylo považováno podávání projímadel a klystýrů. Kromě pouštění žilou bylo totiž „purgieren“ (pročišťován) klystýrem pro Galenovy následovníky jistým druhem „všeléku“.
Klystýr neboli klysma (z řeckého klyzein – vypláchnout) byl léčebný prostředek, jímž se vyprazdňovala střeva (čistící klysma), dále léčivý přípravek zaváděný do střev (medikamentózní klysma) nebo měl přivádět živiny (výživné klysma). Klystýrem v užším slova smyslu se rozuměl postup, při kterém byla tekutina stříkačkou, popřípadě měchýřem s nástavcem, vtlačována řitním otvorem do konečníku a tlustého střeva, zatímco u klysmatu byla kapalina vpravována z výše položené nádržky. Jak dokládají vyobrazení staroindických lékařských pomůcek pocházející z 5. století př. n. l., byl klystýr znám již ve starověku.
Stín hrozby pro zdraví člověka, který představovalo tlusté střevo, se novodobě začal rýsovat již ve čtrnáctém století, kdy slovo „klystýr“ poprvé obohatilo běžný jazykový fond. V roce 1652 se prestižní pařížský lékař Guy Patin domníval: „Všechny nemoci lze léčit klystýrovou stříkačkou, lancetou na pouštění žilou a sirupem z bílých růží a broskvových květů.“ Není proto divu, že jsou z těch časů zaznamenány hrubé nadávky doktorům: „Ty smradlavá klystýrová hadice.“ Po celé 16. a 17. století získalo používání klystýrů mimořádnou oblibu, zejména u těch přemrštěně úzkostlivých lidí, kteří se i v dnešní době vyžívají v nejrůznějších dietách a očistných programech. Jak píše britský autor humorných a svérázných „doktorských“ románů chirurg a anesteziolog Richard Gordon ve svých „Podivuhodných dějinách lékařství“, vedlo je tehdy k tomu neochvějné přesvědčení, že „tlusté střevo musí být vždy a za každých okolností tak dokonale prázdné jako přihrádky kredence matky Hubbardové“.
Není proto divu, že si z toho všeho v roce 1673 dělal legraci ve své komedii „Le malage imaginaire“ (Zdravý nemocný) také slavný dramatik, režisér a herec Moliére, působící na dvoře Ludvíka XIV. Aby ne! Mimo vladaře zde totiž kralovaly právě tyto dva prostředky. Avšak již Ludvíkův předchůdce, podivínský král Francie a Navary, s pořadovým číslem XIII, poznal zač je toho loket (čtenářům historických románů je znám z Dumasova románu „Tři mušketýři“). Podle dochovaných přesných záznamů mu bylo v jediném roce naordinováno 212 klystýrů, 215 projímadel a 47krát mu bylo pouštěno žilou. A pak, že je statistika nudná!
Bohužel, nádorových a jiných onemocnění střev, především střeva tlustého (kde se nachází asi 70 % imunitního systému) a konečníku, dnes v populaci přibývá. Jejich nárůst je dáván do souvislosti se způsobem života, stravovacími návyky a rodovou predispozicí. Na využití starých postupů jsou dnes založeny různé čistící a detoxikační programy i moderní metody diagnostiky a terapie (kolonoskopická vyšetření, rektální podávání léčiv u střevních zánětů aj.). Zájemcům o klasické „léčení“ klystýrem, je v dnešní době určen i samostatný weblog na internetu.
Autor: Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc.
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář